Článek
Ten druh dokumentární fotografie, který umožnily kinofilmové přístroje, zažíval svůj žurnalistický, společenský a vlastně i umělecký vrchol mezi čtyřicátými až sedmdesátými lety minulého století. Značný podíl na tom nesla tvorba fotografů sdružených v agentuře Magnum Photos, do níž byl Parr později také přijat.
Snímky to bývaly černobílé. Tak začínal i Parr. Ale v osmdesátých letech přešel na barevný materiál a fakticky založil disciplínu zvanou barevný subjektivní dokument. Nadto při focení používal blesky. Sytost barev jím ještě zdůraznil. Objektivy cílil na britskou společnost, na její trávení volného času, na střední třídu oddávající se spotřebitelským orgiím.
Našel adekvátní vizuální jazyk pro hédonický konzumerismus, jazyk příhodný pro tehdy nepochybující západní postmodernu. V druhé půli osmdesátých let zrak zaměřil na masový turismus či na kýčovité detaily globální masové kultury. V roce 2011 vystavil pražský DOX výběr z autorova díla.
Když nějaký dokumentární fotograf volil obdobnou vizualitu a ironii, říkalo se, že „fotí jako Parr“. Byl zkrátka vlivný. Hlasy nesouhlasící s jeho snímky hovořily o povrchnosti či manýrismu. Jenže Martin Parr jako málokterý dokumentarista vystihl, že konzumeristický povrch současného světa vesměs není ochranným zbarvením jakési hlubší podstaty. Prostě je pouze a jen – povrchem.
