Článek
Pořadí v Art Indexu je určováno podle toho, jak jsou tuzemští výtvarníci a výtvarnice na scéně viditelní. Přesněji, jak tomu u nich bylo v posledních deseti letech. Vždy se tedy přičtou aktivity v roce nejnovějším a škrtnou v roce nejstarším, jenž se stane rokem jedenáctým.
Index bere v potaz účast na výstavách a veletrzích, odborná ocenění, knižní monografie, realizace ve veřejném prostoru.
Do roku 2020 do žebříčku zařazovali tvůrce narozené po roce 1950, pak hranici posunuli na rok 1960. Proč? Narození před těmito daty se podle nich přesouvají do kategorie „novodobých klasiků“, o kvalitách své tvorby „již dávno přesvědčili a není třeba, abychom je poměřovali s mnohem mladšími autory“.
Je to křehká logika. Jaký je asi rozdíl mezi postavením šedesátiletého výtvarníka, jenž se do žebříčku vejde, a sedmdesátníka, který už ne? Odpověď pro tuto strategii musíme hledat v pravém účelu J&T Banka Art Indexu. Tím je orientace pro potenciální kupce, kdo je v kurzu, a tudíž pravděpodobně roste cena jeho děl a jejich koupě by se mohla vyplatit.
Nelze si nepovšimnout rozporu. „Art Index nehodnotí kvalitu jednotlivých umělců ani jejich díla,“ píší organizátoři. (Mimochodem, co je kvalita díla, lze chápat, ale co je kvalita umělce – jako že je to třeba hodný člověk?) Ale zároveň hovoří „o žebříčku nejvýraznějších českých umělců“. Jenže slovo „výrazný“ přitom v sobě obsahuje i kvalitu. Bruslí se tu slovy.
Ovšem lpět na důsledné logice by zde bylo bláhové. Jádrem věci je J&T Banka figurující v úplném názvu indexu. Provozuje galerii Magnus Art a v ní působí Valérie Horváth „jako art specialistka, která radí klientům J&T Banky se založením či správou uměleckých sbírek“, jak stojí na stránkách bankovního ústavu.
Finanční ústavy si tradičně budují sbírky a obchodují s uměním, to je v pořádku. Prostě jde jen o to brát J&T Banka Art Index jako zprávu svého druhu, relativní, orientační, nekopírující ani kvalitu, ani reálnou tržní úspěšnost výtvarníků. Jediným „holým“ faktem je stále výraznější zastoupení a postavení výtvarnic.
