Hlavní obsah

Genius loci povýšený na druhou

27. 12. 2017, 17:49
Právo, Jan Šída

V roce 2013 zorganizovalo Regionální muzeum v Kolíně první Imaginární setkání fotografů. Pomyslný dialog dvou tvůrců se vztahem k městu na Labi – Josefa Sudka a Jaromíra Funkeho – doplnil tehdy japonský fotograf Toshio Sakai. Po čtyřech letech se v muzeu koná další imaginární schůzka...

Foto: katalog výstavy

Z cyklu Josefa Saudka Procházka po mé zahrádce.

Článek

Imaginární setkání fotografů 2017, které lze vidět do 7. ledna 2018, spojilo tentokrát cesty kolínského rodáka Josefa Sudka (1896–1976) a polského vizuálního umělce Janusze Moniatowicze. Společné téma, které si vybrali, vyjadřuje nejlépe podtitul Kouzlo a paměť místa. Tím místem byl Sudkův ateliér na pražském Újezdě.

Organizátoři rozdělili interiér na dvě půlky. Každý z tvůrců v něm má svou samostatnou část, a tak se lze soustředit na umělecký rukopis toho kterého autora a nebýt rozptylován tím druhým.

Část Josefa Sudka tvoří především fotografie z jeho zásadního cyklu Okno mého ateliéru z roku 1940, dále je v ní série Procházka po mé zahrádce, ale i Skleněné labyrinty, Velikonoční vzpomínky či Papírové labyrinty.

Kurátorka Petra Hollerová ho představuje v klasické podobě, coby člověka, jenž velmi intenzivně vnímal krásu sebemenšího detailu, který dokázal zakomponovat do rozlehlosti okolního světa. Pohledy skrze zamžené či orosené okno tam někam do neuchopitelné dálky evokují v člověku zvláštní nostalgii.

Venkovní scenérie ukazují fotografa jako vnímavého pozorovatele. Zasněžený dvorek v zimním pološeru, v němž je jediným záchytným bodem rozmazané světlo vzdálené lampy evokuje Schikanederovy obrazy.

Destrukce je fotogenická

Hlubokou symboliku mají Sudkova zátiší. Pracuje v nich se světlem tak, jak to dělali barokní mistři nebo později impresionisté. Navozuje dojem mlžného oparu, který rozostřuje hmotné předměty v prvním plánu. Ty jsou navíc tvarově zdeformovány odlesky světla. Obyčejná sklenička, mušle či kameninová lahev získávají najednou zcela odlišný vizuální charakter.

Aby si člověk udělal aspoň malou představu o tom, jak a s čím autor pracoval, zařadili autoři koncepce výstavy do expozice i předměty, které hrály zásadní roli na jeho snímcích.

Dominantně působí obří dřevěný aparát a laika možná napadne, jak mohly prezentované geniální práce vzniknout prostřednictvím tak zvláštního archaického zařízení.

Skleničky, skleněná oka či zlacené křídlo ze sochy anděla navíc doplňují i černobílé fotografie, na kterých zmíněné věci jsou. Díky tomu si lze porovnat hmotný charakter daného předmětu s jeho vizuálním obrazem.

Janusz Moniatowicz přišel do ateliéru Josefa Sudka až po jeho smrti v osmdesátých letech minulého století, když byl studentem na pražské FAMU. Několikrát ho navštívil a vytvořil sérii snímků, kterou nazval V tichu ateliéru Josefa Sudka. Místo našel zdevastované a opuštěné, přesto v něm dokázal najít zvláštní rozměr krásy. Opět se potvrzuje, že destrukce, fyzická i duševní, je vždy fotogenická.

Foto: katalog výstavy

Fotografie Janusze Moniatowicze.

Opuštěná zákoutí, zaprášená okna a popraskané sklo jitří zvláštní pocity. Moniatowicz používá navíc podobný výtvarný rukopis jako jeho vzor. Také si všímá detailu, jenže ten v tomto případě není nositelem krásy, ale naopak podtrhuje nihilismus a marasmus doby, ve které cyklus vznikl.

Ačkoliv se oba autoři nikdy nesetkali, dokázali daný Genius loci, nebo spíše dojem z něj, popsat podobnými prostředky. Přistupují k němu z odlišných zorných úhlů a díky tomu ho povyšují na druhou.

Reklama

Související témata:

Výběr článků