Článek
Jak dlouho jste byl letos na Ukrajině?
Vracím se tam opakovaně. Poprvé jsem tam byl tři dny poté, co začala válka. První snímky jsem tak udělal už v prvních březnových dnech. Na Ukrajině jsem tehdy strávil týden a vrátil jsem se do Prahy, kde žiju. Musel jsem. Země se dala do pohybu, lidé museli být z území, která dobývala ruská armáda evakuovaní, odcházeli sami…
Poměrně brzy jsem se tam ale vrátil zpátky, druhá cesta trvala týden a půl. Celkově jsem tam byl zatím třikrát. Chystám se tam znovu, na dva týdny.
Možná naivní otázka, ale proč jste na Ukrajinu vůbec jel? Láká vás tolik nebezpečí?
Je to moje práce. Jinak Ukrajinu jsem pracovně sledoval delší dobu. Ta válka s Ruskem tam nezačala letos, běží už roky, konkrétně na Donbasu od roku 2014. Už tehdy jsem se snažil tam s fotoaparátem dostat. Zkoušel jsem si zařídit všechna povolení, sehnat fixera (člověk pomáhající v orientaci v neznámém terénu, v cizí zemi, jakýsi prostředník - pozn. red.).
Antonio Cossa se na Ukrajinu stále vrací. Při práci občas i pláče.
Nikdy se mi to ale nepovedlo. Když tedy letos začala válka ve velkém, oficiálně, rozhodl jsem se odjet hned, jít do první bojové linie. Chtěl jsem svými fotkami vyprávět příběh. Politika v něm není až tak důležitá. Nejdůležitější jsou lidé, které válka naplno zasáhla. Kde se schovávají, kam naopak jdou, jak řeší krizové situace… Fotil jsem bunkry, útěky civilistů, zbořené domy. Fotil jsem zlomené lidi, zničená města, zničené životy.
Kolik snímků jste na Ukrajině zatím udělal?
Jde to do tisíců. V téhle situaci musíte být hlavně rychlý. Na čekání na jeden unikátní záběr ve válce není čas. Svými fotografiemi zachycuju emoce, válku, nebezpečí, zrůdnosti, které nelze pochopit.
Pláčete někdy u toho?
Pláču a u toho mačkám spoušť. Jsem očima lidí, kteří musejí válce čelit. Snažím se zachytit to, co cítí, co vidí. Běží-li před vojáky pryč, do bezpečí, běžím s nimi, jen zároveň vypjatou situaci fotím. Vlastní emoce v práci musím ovládat.
Antonio Cossa vystavuje své snímky z Ukrajiny v Praze.
Bojíte se?
Snažím se na to nemyslet. Jinak bych to nemohl dělat. Poslední cestu jsem směřoval do Charkova, kde to vážně není bezpečné. A chci se tam vrátit, jak jsem vám už říkal. Půjdu přímo na hranici konfliktu.
Mluvili jsme také o fixerech. Máte už nějakého? Nebo putujete sám?
Jezdím sám. Dávno jsem zjistil, že když máte někoho podobného s sebou, vytvoříte si mezi sebou a okolím jistou bariéru. Pro dobrý záběr musím splynout. Spát s lidmi ve sklepích, když se ukrývají. Soucítit s nimi. Být jim blízko.
Výstava Více než tisíc slov a Antonio Cossa
- Nezávislý fotožurnalista Antonio Cossa má za sebou bohatou profesní dráhu, věnuje se válečným, krizovým a sociálním tématům, specializuje se na válečné konflikty Středního východu, uprchlické krize na řecko-turecké hranici, dokumentoval Rohingy v Bangladéši anebo protesty v Hongkongu.
- Od začátku války na Ukrajině je oficiálně akreditován ukrajinským ministerstvem obrany.
- Výstava je ke zhlédnutí v galerii Tibet Open House, Školská 693/28, Praha 1.
Takže obecně na Ukrajině služby fixera nepoužívám. Výjimkou je situace, kdy jsem opravdu v první bojové linii. Tam musíte mít někoho s sebou/za sebou. Vím, že jsem ve válce. Navíc mám s sebou drahé vybavení. Na což taky musím myslet. Jako novinář jsem viditelný, legitimní cíl. Navíc cizinec.
Vy mluvíte ukrajinsky? Rusky?
Ne, snažím se domluvit, jak se dá. Vystačím si často i s nonverbální komunikací. Takhle to funguje s běžnými lidmi. S úřady je to horší, ani oficiální novinářská akreditace vás od problémů na Ukrajině nezachrání. Neustále vyjednávám, co mohu pustit, co ne. Občas je to velmi vypjaté.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Tibet Open House