Režisérka a scenáristka Zora Cejnková: Dějiny hlouposti odfiltrují

Autorka desítek dokumentárních snímků, úspěšného nového televizního formátu a mimo jiné držitelka evropské ceny EBU (Evropské vysílací unie). Nyní dokončuje nový film, který zachycuje zase jiný typ proměny.

Poslední dva roky se věnujete jednomu mimořádnému objektu, Císařským lázním v Karlových Varech, které se nedávno znovu otevřely veřejnosti. Jak jste se k tématu dostala?

Objekt znám dlouhé roky, hlavně díky karlovarskému filmovému festivalu. Probíhaly v něm projekce a festivalové akce. Je to nesmírně technicky a umělecky cenná budova. Téměř 30 let trvalo, než se našly peníze na její rekonstrukci, tak aby ji mohli nejen opravit, ale řekněme povznést k tomu, aby měla nějaký smysl i v 21. století. Ta budova procházela skutečnou metamorfózou, proměnou, a tu jsem si nemohla nechat ujít.

Znamená to, že jste začala točit až během probíhající rekonstrukce?

Ano, ale to vůbec nevadí. Ty podstatné situace jsme se štábem během dvouletého natáčení zachytili. Tím myslím třeba velmi technicky náročnou vestavbu koncertního sálu do původně prázdného atria lázní, stejně jako nesmírně fascinující práci stavařů a restaurátorů, kteří té budově znovu vdechli ducha. S natočeným materiálem nyní pracujeme a budeme ještě pracovat ve střižně.

Kolik toho vyhodíte?

Velkou část. Za dva roky toho natočíte opravdu hodně. Až čas a střižna ukážou, co je a není pro film důležité. Vytvořit časosběrný film je komplikovaný, ale nádherný proces, kdy ve střižně strávíte měsíce.

Císařské lázně vás znovu zavádí do historie, které se věnujete opakovaně, že?

Dějiny jsou moje srdcová záležitost. Vždycky mě něčím překvapí. Ukazují podstatné věci, hlouposti odfiltrují. Najdete v nich tak mimořádné příběhy a osudy, že se vám zatají dech. Objevujete stále něco nového o lidském charakteru. Minulost má tolik podob. Ráda vzpomínám na dokument s titulem Byl jsem na pohřbu Lenina.

Jeho hrdinou byl tehdy stoletý pán, který opravdu byl kdysi jako dítě na pohřbu V. I. Lenina v Moskvě. A i když se o politiku vůbec nezajímal, během svého dlouhého života se setkal s mnoha vrcholnými politiky 20. století, kteří se naopak až příliš zajímali o něj.

Úplně jiný přístup k minulosti mi umožnil formát Dovolené v protektorátu a později Dovolené v éře páry, kde si dnešní lidé na vlastní kůži prožili dvě složitá období našich dějin, dobu protektorátu a průmyslové revoluce 19. století.

Jiné „dějiny“ jsem zažila na Kubě před 20 lety, ještě za vlády Fidela Castra. Tam měly ony dějiny velmi reálný dopad na ubohé Kubánce, kteří se ocitli v jednom z nejpodivnějších politických skanzenů světa.

Vám dovolili točit na Kubě?

Právě že ne. Nejdříve jsem chtěla postupovat oficiální cestou, jenže krátce před odletem nás označili Kubánci za nepřátele kubánského lidu a točit nám zakázali. A my na Kubu přesto odletěli. Pracovní program nám zrušili, tak jsme se půjčili auto jako turisti. Točili jsme pak inkognito v totalitní zemi, prošpikované špicly. Dokonce jsme byli na de facto na posledním 1. máji, kde řečnil Fidel Castro. My a dva miliony Kubánců.

Jak jste dostali nahrávky ven?

Složitě… Zainteresovaní jedinci nám prorokovali, že nás zatknou. Bylo to nakonec o fous. Letadlo připravené k odletu a plné cestujících na nás muselo skoro hodinu čekat, ale nakonec nás kubánské úřady pustily.

Co jste tam viděli?

Jakousi zoufalost situace. Prostí Kubánci měli vážně hlad, přesto žili radostně a s velkým gustem. Nabyla jsem dojmu, že Kubánci dokážou být šťastní navzdory své minulosti i politice. Ta kultura je specifická.

Na jaře šel v České televizi jiný váš dokument. Když přišla noc o nekomunistických odbojářích popravených za 2. světové války. Viděla jsem ho, silné téma, řeknu vám.

Ten film zachycuje úplně poprvé příběhy zapomenutých osobností českého protifašistického odboje, popravených na nechvalně proslulém popravišti v Berlíně-Plötzensee, očima jejich potomků.

Neuvěříte, kolik emocí a dosud nevyslovených osobních vzpomínek se odehrálo před kamerou, kolik nových důkazů o zrůdnosti nacismu jsme našli v rodinných archivech. Bylo to jedno z nejemotivnějších a nejobjevnějších natáčení, jaké jsem zažila.

Tohle bez nadsázky „mega“ téma bylo až dosud opomíjené. Souvisí to určitě s tím, že archívy gestapa byly dlouhá léta utajené, ačkoliv je československé úřady měly k dispozici od 50. let… Jak víme, za socialismu se zdůrazňoval jedině komunistický odboj, ten nekomunistický jako by nebyl. Takže teprve v posledních letech historikové, a díky nim i já, studují osudy nesmírně statečných lidí, kteří měli tu odvahu se postavit nacismu.

Zachovaly se v těch rodinách jasné, konkrétní osobní vzpomínky na tyto hrdiny?

Ano. Někde si dokonce pamatují na to, jak strýčka nebo tatínka gestapo zatklo a odvedlo, jinde už čerpají jen z dopisů a dalších osobních památek. Co je však těm rodinám společné, že mimo domov o těchto událostech nemluvili. Nechtěli čelit komunistické perzekuci. V některých rodinách to tajili dokonce i před dalšími členy rodiny. Jedna dáma se dozvěděla o osudu svého dědečka až po roce 1989, kdy její máma přišla s myšlenkou, že Václav Havel by dědovi měl dát Řád bílého lva.

V dokumentu se objevuje 3D model obávané věznice Berlíně-Plötzensee. Ta už dnes neexistuje?

Měli jsme jedinou leteckou fotku. To bylo vše. Podle ní vytvořil Tomáš Musílek z České televize neuvěřitelně realistický 3D model věznice, kde se 100 dní po rozsudku smrti čekalo na popravu. A ten jsem v dokumentu použila. Z celého areálu Berlín-Plötzensee zůstalo zachováno jen samotné popraviště. Cihlový jednopatrový domek se sedlovou střechou. Navazoval přímo na věznici. Zpočátku se v něm popravovalo gilotinou. Když věznici v roce 1943 zasáhlo spojenecké bombardování, poškodilo i gilotinu. Od té doby odsouzené věšeli.

Podařilo se někomu z věznice utéct?

Kdoví.

Dá se nějak zobecnit, kdo byl „typický“ český nekomunistický odbojář, o němž váš dokument vypráví?

Voják bývalé československé armády, člen Sokola, učitel, úředník, novinář, fotograf, dělník… Jednoduše lidé ze všech vrstev společnosti a různého politického smýšlení, kteří chtěli bojovat za vlast. Nikdo z nich netušil, jak tvrdý nepřítel, jak brutální totalitní systém proti nim stojí.

Gestapo s nimi nemělo slitování, ani s ženami ne. Bývali mučeni… Soudili je v Berlíně na speciálním soudu pro politické odpůrce Hitlerova režimu. Soud to ale nebyl, spíš justiční vražda. Snad nejhorší mi přijde, že tito čeští vlastenci byli souzeni za vlastizradu! Protože naše země byla součástí protektorátu a oni se postavili říšským zákonům. Nacisté jich odsoudili k smrti a popravili téměř sedm set. Zůstaly po nich často malé děti…