RECENZE: Vždycky zbývá alespoň malá naděje, říká film Ptáče

Tentokrát je hlavní postavou dvanáctiletá Bailey, jejíž dospívání je ještě mnohem složitější, než puberta běžně bývá. Žije s otcem a starším bratrem Hunterem v malém městě na východě Anglie, v prostředí, které velké naděje do budoucnosti nenabízí.

Otec sám je skoro ještě mladík, první dítě měl už ve čtrnácti a nyní se chystá oženit. Baileyini mladší sourozenci žijí s jejich společnou matkou a jejími novými a novějšími partnery, kteří se se ženami ani jejich potomky rozhodně nemazlí.

A tak to Bailey vážně nemá snadné. Je sice vynuceně samostatná, menším sourozencům by chtěla pomoci stejně jako rebelujícímu Hunterovi, ale dvanáctiletá holka, byť by chtěla sebevíc, mnoho nezmůže. Až když zdánlivě náhodou potká záhadného dospělého mladíka jménem Bird (Pták), začne cítit naději.

Arnoldová v Ptáčeti pozoruhodným způsobem kombinuje sociální realismus s prvky magie a mystiky. Život ve městě, kde na každém rohu potkáte špínu faktickou i mravní, ukazuje velmi poutavě skrze své sice nevyzrálé a velmi chybující, ale rozhodně zajímavé postavy.

Velkou předností filmu je režisérčina práce s herci i neherci, které vede k výborným výkonům. Sama Bailey v podání fantastické debutantky Nykiye Adamsové je dívka, které musíte fandit a postupně si ji zamilovat, jakkoliv v první polovině filmu na její tváři úsměv neuvidíte. Není k němu ani jeden důvod.

Nechce přijmout tátovu nastávající, chtěla by patřit do Hunterova gangu, ale kluci ji neberou, ani když si nakrátko ostříhá krásné kudrnaté vlasy, trápí se a přemýšlí, co se životem.

Její proměňující se vztah k Birdovi v rovněž skvělém podání zkušeného německého herce Franze Rogowského je symbolem fyzického i psychického dospívání v nejčistší, dojemně realistické podobě. Budiž přitom řečeno, že film nabírá kvality i obrátky postupně, první polovina je spíše sledem pomalých výjevů, které charakterizují Baileyin život, ale v druhé polovině přibývá zábavnosti, dojetí a navzdory všemu i humoru.

Nejzábavnější, byť dlouho nesnesitelně excentrickou a nezodpovědnou postavou je Baileyin otec Bug, kterého výtečný Barry Keoghan (Víly z Inisherinu, Batman z roku 2022) hraje jako velké dítě, které se neskutečně těší na svou první svatbu, své děti miluje, ale způsob jeho lásky je více než drsný. Skoro zamrzí, že nemá ve filmu ještě víc prostoru.

V Ptáčeti se neodehrává dějem nabitý příběh. Arnoldová se soustředila na vykreslení postav a situace, v níž Bailey i další děti žijí, a překvapivě používá víc symbolů, než je u ní obvyklé. Umně spojila pohled na skutečnost s magickým realismem a začlenila do filmu i nadpřirozené prvky. Ty ale odpovídají Baileyiným pocitům, a kdo ví, možná jsou jen výtvorem její fantazie.

Velkou roli hraje hudba mladých kapel i „fotrovské písničky“, rapování charakterizuje i posouvá děj. V závěrečné části se dostaví naděje, která může působit až pohádkově a někdo ji může filmu i vytknout. Ale bez naděje se přece žít nedá, a ta zdejší nepůsobí vzhledem k vývoji a vykreslení postav tak neuvěřitelně, jak by se na první pohled mohlo zdát.