RECENZE: Filmu Na druhé straně léta škodí nadbytek magie

Zatímco v After Party byl nejsilnější stránkou filmu jednoduchý, nikterak komplikovaně vyprávěný příběh, tentokrát je to atmosféra zejména první poloviny filmu.

Léto a s ním prázdniny končí, patnáctileté kamarádky Bětka a Alma tráví poslední dny na chalupě u rybníka, kde na ně dohlíží Bětčina starší sestra Marie. V podstatě nuda, lelkování a marná snaha dostat se na večírek v baru na druhé straně rybníka, protože Marie snahy zdrhnout dívkám zmaří.

A zatímco přesvědčuje puberťačky, že mají ty nejlepší prázdniny, jaké si mohou přát, ty jen lakonicky namítnou: „Bez vody, suchý záchod a sinice.“ Tahle romantika jim nic neříká, jejich starost je dobře vypadat a jít na mejdan, kde můžou potkat zajímavější kluky, než je ten, který občas projde kolem a prohodí pár slov.

První část se nese v ospalém duchu, který mají holky ještě zkažený vědomím, že Alma už zítra odjede domů, protože ji čeká pobyt v Americe.

„Naši chtějí, abych byla ve všem vynikající: plavání, klavír, tenis,“ povzdechne, a vyrazí na plavecký trénink po rybníce. Vztahy mezi oběma kamarádkami a starší Marií, která za ně cítí odpovědnost, jsou vykresleny uvěřitelně, škoda, že se divák nedozví, co je příčinou fyzických problémů obou sester. Bez objasnění jsou skoro zbytečné.

Mladé herečky hrají vyrovnaně dobře. Eliška Bašusová dostala vedle seriálů hlavní roli už v After Party, Lucie Fingerhutová stála před kamerou poprvé, Nikola Kylarová má jen drobné seriálové zkušenosti. U všech tří jde o úctyhodný výkon a výborné režijní vedení.

Ještě když Alma potká na ostrově uprostřed rybníka tajemnou dívku Anetu a poprvé prožije kouzlo lesní tůně, jde o sympatické vyjádření touhy být někde, kde je to lepší, nebo alespoň potřeby zažít dobrodružství i tam, kde už nic dívky nečekaly.

Magie k věku patří a tahle tůň má moc každého, kdo se ve správný čas do jejího bublajícího víru ponoří, přenést tam, kde chce právě být. Kde to je? Toť otázka, typická právě pro čas dospívání. Hlavně ne tady, ve světě plném zmatků a pochybností.

Bohužel postupně přebírá tůň hlavní slovo, a i když se Strakatému daří vytvořit skoro hororovou atmosféru, příliš se tím odchyluje od příjemně realistické linie. A jakkoliv síla sourozeneckého vztahu i přátelství nastalým dramatem vyniká, působí díky věčně bublající tůni nereálně, což je škoda. A závěrečná sekvence je zbytečně patetická.

Přes tuto výhradu se Strakatý po After Party dál profiluje jako talentovaný režisér, který učinil od prvního filmu pokrok hlavně ve schopnosti vyprávět filmově a nepoužívat zbytečná slova.