RECENZE: Film A máme, co jsme chtěli klame tělem

Onen silvestr je jen rámcem k příběhu smíšené česko-slovenské rodiny, která se chystá na křest nového přírůstku. Otec miminka Petr se však do kostela nedostaví, a tak všichni odjedou do jednoho bytu, aby společně oslavili příchod Nového roku a s ním rozdělení země.

V bytě se však odehrává po celou dobu úplně jiné drama, které s rozdělením republiky nijak nesouvisí, mohlo by se odehrávat kdykoli. Petr (Daniel Fischer) přinese složku dokumentů, které mají dokázat, že jeho otec (Ady Hajdu) byl agentem Státní bezpečnosti.

Aniž by je pročetl, s hysterickým výrazem vtrhne k otci do pracovny, obviní ho z kolosální zrady a udávání kamarádů, a přivodí mu tím infarkt. Otec je odvezen do nemocnice a zbytek rodiny celé další dlouhé minuty pročítá dokumenty a zjišťuje, jak to všechno bylo doopravdy a kolik kostlivců ještě z pověstné skříně vyleze.

Scénář, na němž se podíleli Maroš Hečko, Tomáš Dušička a kanadský herec a producent David Cormican, přivádí na scénu postavy, které stačí představit jen velmi povrchně.

Mladí rodiče (Judit Pecháček a Daniel Fischer) jsou ortodoxní katolíci, jeho matka (Anna Šišková) je zoufale nevýrazná žena, jež má vedle Petra ještě dceru, která přivedla svého přítele (Jan Budař) a syna Michala, s nímž přijela náhodná známá, Kanaďanka, kterou bůh ví proč vydává za svou milou a jejíž přítomnost lze vysvětlit jen kanadskou koprodukcí.

Babička (Eva Holubová) má všechny na povel, sama pak má dlouholetý vztah s rodinným přítelem (Bolek Polívka), ale nechce si ho vzít. Je tu i malá holčička, která nemluví, jen kreslí (ale nakonec promluví), a rodinu doplňuje ještě personál nemocnice, který poodhalí další dramatický příběh z minulosti.

V bezmála cimrmanovské změti postav se nikdy nedozvíme, proč je kdo takový, jaký je.

Odhalování „pravdy“ je pak podobně zmatečné, ale především není vůbec jasné, co chtěli tvůrci filmem sdělit. Tedy pokud to není prostá ilustrace rčení, že „všechno je vždycky jinak“ nebo věta, kterou zašeptá žena šťastně svému muži poté, co on hloupým trikem uteče navzdory infarktu z nemocnice: „Já se bála, že máš milenku, a ty jsi byl jen estébák.“

Načatých a nedořečených témat je tu stejně jako postav neúměrné množství včetně problematiky separatistických tendencí kanadského Quebecu.

Aby se o počtu agentů dozvěděli neznalí diváci, je ve filmu postava Jana Budaře, která jim učiní přednášku, a na otázku, jak to všechno ví, překvapí sdělením: „Já to přednáším.“

A abychom nezapomněli, co je za den, zazpívá rodina naposledy obě části hymny, přičemž o té české Budař u klavíru nyvě pronese: „Ta naše hymna je tak krásná. Taková něžná, až trochu filozofická, že?“

Že v tomto dramatu není prostor pro žádný humor, je nasnadě, byť Holubová pronese pár poznámek, které snad mají smích v sále vyvolat. Herci se snaží, ale scénář má tolik děr, že si s ním při nejlepší vůli většinou nemohli příliš poradit. Lepší výkon než ostatní odvedli Polívka, Hajdu a Pecháček.

Režisér si navíc ukousl příliš velké sousto, když se pustil do filmu, který se odehrává téměř celý v jedné místnosti. Na to, aby vypadal filmově, debutant zdaleka nestačil. Film A máme, co jsme chtěli je tak dalším pokusem vyrovnat se s nedávnou historií, ale pokusem jen málo vydařeným a ve vyznění značně nejasným.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina