RECENZE: Našeptávač s Robertem de Nirem až příliš kopíruje schémata devadesátkových thrillerů

Práva na Northův debutový román z roku 2019 zakoupili rok před jeho vydáním bratři Russoovi, stojící za marvelovskými Avengery. Podařilo se jim dát dohromady silné herecké obsazení a oslovit novozélandského režiséra, který v jeho předchozích dvou filmech prokázal, že má cit pro budování znepokojivé atmosféry mysteriózních thrillerů.

Ta je přítomná i v Našeptávači. Muž s osmiletým synem se po úmrtí manželky odstěhuje do rodného města své ženy, aby zde začali nový život. Městečko má ale své tajemství spojené s vraždami, které se tu odehrály v devadesátých letech.

Stejně tak jejich nový dům. Na půdě do něj zatéká, trámy jsou ztrouchnivělé, v suterénu se objeví neznámý muž. Režisér od počátku pracuje s hororovými a mysteriózními prvky, danými nejen prostředím domu, ale i traumatem, s nímž se otec se synem vyrovnávají.

Chlapec mluví o imaginární kamarádce v podobě mladé dívky v modrém svetru, jejíž původ se v závěru ozřejmí, v noci pak natahuje ruce k někomu, kdo se zdá, že šeptá za dveřmi. Jde jen o výplod dětské představivosti, nebo by mohlo jít o reálné ohrožení?

Úvod filmu s fotkami pohřešovaných a nalezeným tělem chlapce s tričkem omotaným kolem hlavy naznačuje odpověď. Když pak zmizí i spisovatelův syn, začne se odvíjet žánrová podívaná, v níž se detektivní pátrání prolíná s psychologickým thrillerem.

Režisér nezastírá svou inspiraci filmy jako Sedm, Mlčení jehňátek, Hranice zoufalství nebo Sběratel kostí, tedy devadesátkovými thrillery, v nichž se postupně noříme nejen do mysli zločinců, ale i vyšetřovatelů.

Našeptávač operuje s podobnými ingrediencemi jako ony, takže tu máme ospalé maloměsto, sužované zločiny, sériového vraha, dítě v ohrožení, debaty s uvězněným psychopatem, který by mohl být nápomocný při vyšetřování, komplikované rodinné vztahy i ozvěnu dávných případů.

Problém je, že tato nápodoba Finchera a jiných působí až příliš nepůvodně a v důsledku toho předvídatelně. Dvojice scénáristů, spolu s režisérem, pracuje s ověřenými žánrovými schématy, které má oživit téma vztahů rodičů a dětí, přesněji otců a synů. To se dotýká hned několika zainteresovaných postav.

Spisovatel Tom (Adam Scott) při pátrání po synovi osloví svého odcizeného otce Petera (Robert De Niro), který pomáhá ve vyšetřování policistce Amandě (Michelle Monaghanová). Byl to totiž právě on, komu se podařilo dostat do vězení vraha, pro nějž se vžilo kvůli lákání jeho dětských obětí označení Našeptávač. Nynější zločiny hodně připomínají jeho styl.

Tom se svým otcem nebyl zvyklý dlouhá léta komunikovat. Kriminální případ se tak stává prostředkem k otevření rodinného konfliktu, který tu ale není více rozveden. Ukazují se spíš jeho dopady na spolupráci v takto kritickém okamžiku.

Téma selhávajících otců, cítících vinu, že neuměli svým dětem více naslouchat nebo být přítomni výrazněji v jejich životech, zosobňuje jak Tom, tak jeho otec. Krajní vyhrocení těchto vztahů pak nabízí postava Franka Cartera (Michael Keaton) alias Našeptávače.

Režisérovi se ale nedaří ani z momentů, kdy se ve vězení potká Peter s Frankem, vytěžit výraznější napětí, podobné tomu, jež známe ze scén s Hannibalem Lecterem a agentkou Starlingovou.

Ashcroft je obstojný řemeslník, žánrové přelévání funguje, ale film táhne do průměru nejen šedivý vizuál, ale především to, že se nepodařilo postavám vdechnout více života a vybavit je výraznější charakteristikou než tou vztahovou vůči vlastním dětem.

Jsou tu nápovědy pro pozdější odhalení, i postava, která má diváka zmást, kdo by mohl být oním současným sériovým vrahem, závěrečná půlhodina se pak oproti zbytku vyznačuje erupcí násilí. Výsledek ale působí mdle a bez snahy o inovaci známých propriet.