RECENZE: Minotaur skvěle propojuje osobní a společenské drama

Oba filmy vstoupily tento týden do českých kin, přičemž Fjord se hrál už v Karlových Varech a Minotaur zahájil 7. října přehlídku Be2Can, výběr toho nejlepšího z festivalů v Benátkách, Berlíně a Cannes.

Minotaur se odehrává v roce 2022, kdy Rusko zahájilo „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajinu. Jeho antihrdinou je Gleb, bohatý a vlivný ruský podnikatel, který žije se svou ženou Galinou a jejich malým synem v luxusním domě u vody. Navzdory politickým konexím se ale ani on nevyhne příkazu vybrat ze svých zaměstnanců 14 obětí, které pošle do války a odsoudí je tím de facto k smrti.

Gleb, kterému splnění tohoto příkazu nepochybně zkomplikuje jeho podnikání, má ale ještě jeden problém. Podezření, že jeho žena má milence, dostane konkrétní podobu poté, co pověří svého zaměstnance jejím sledováním. Jistota pak dovede Gleba k naprostému kolapsu všech morálních zásad.

Na pozadí tohoto rodinného dramatu, z něhož se Glebovým špatným a v rozhodujícím momentu šíleným rozhodnutím stane kriminální případ, staví Zvjagincev výborně promyšlenou a precizně natočenou satiru celého systému fungování ruského a v obecném měřítku každého autoritářského systému.

Rodinné kriminální drama tak reflektuje systém, v němž je běžným občanům už všechno jedno, protože vědí, že to podstatné stejně změnit nelze. Co na tom, že je někdo mrtvý a jeho vrah nebude potrestán, když řada rodin musí posílat své muže, syny a bratry do války, která je nezajímá a jejíž smysl nechápou.

Za takových okolností se přece nebude nikdo zabývat, ani si všímat tak podružné záležitosti, jako že jeden člověk zabil „jen“ jednoho člověka. Jednotlivec nic neznamená, podstatná je společnost, v níž jsou korupce, zneužívání moci a legalizace násilí součástí života.

Zvjagincev, který se uměleckým odrazem současného světa prostřednictvím příběhu jednotlivce zabývá dlouhodobě ve filmech jako Leviatan, Jelena, Nemilovaní, tentokrát postoupil o krok dál. Minotaur je totiž navzdory těžkému tématu a více než dvouhodinové délce divácky mnohem vstřícnější než kterýkoliv z jeho předchozích filmů.

Má humor, který by, popravdě řečeno, od jeho filmu čekal jen málokdo. Není rozhodně prvoplánový, ale právě v tom, jak zobrazuje de facto zoufalou lhostejnost, která prorostla do všech sfér života, ještě umocňuje sílu výpovědi.

A i když místy je film trochu zbytečně doslovný, pořád nejde o politickou agitku, režisér se důsledně drží příběhu života jednotlivce, v jehož osudu se celá společnost postupně vyjevuje. O to působivější je pak pointa celého filmu.