RECENZE: Film Fjord je strhující drama o tom, že jediná pravda neexistuje

Cristian Mungiu, scenárista a režisér snímku Fjord, dostal Zlatou palmu poprvé v roce 2007 za film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, a potvrdil tím tehdy již několik let se slibně vzdouvající novou vlnu rumunské kinematografie.

Do té patří nejen další Mungiuovy filmy jako Na druhé straně kopců nebo Zkouška dospělosti, ale také tvorba jeho krajanů Radu Judea (Smolný pich aneb Pitomý porno), Florina Şerbana (Když chci, tak písknu) nebo Adiny Pintilie (Nedotýkej se mě).

Mezinárodní úspěchy těchto snímků otevřely rumunským filmařům cestu k širokým koprodukcím, takže Mungiu mohl natočit Fjord ve spolupráci Rumunska, Francie, Norska, Švédska a Dánska.

Děj sleduje rumunsko-norský manželský pár Mihaie a Lisbet s pěti dětmi. Právě se přistěhovali z mužova rodného Rumunska do norského městečka v odlehlé oblasti fjordů, odkud pochází jeho žena. Vlídné přijetí místními obyvateli, vyjádřené mimo jiné větou „Tady se žádného Draculy bát nemusíte“ se však brzy změní.

Když si jedna z učitelek všimne u nejstarší dcery poranění, rozjede se sice opatrné, ale jasně cílené vyslýchání dětí, zda je rodiče bijí. A částečně i vinou jazykové bariéry vznikne dojem, že Mihai a Lisbet své děti týrají. Škola se okamžitě obrátí na policii, a ta rychlostí blesku odebere rodičům všech pět potomků včetně kojence a umístí je do pěstounské rodiny, kde musejí zůstat až do rozhodnutí soudu.

Na první pohled se zdá, že norský systém je v péči o děti až zvrácený, dalo by se říci krvelačný, pokud získá podezření, že rodiče dětem ubližují nebo že je vychovávají jinak, než jak si to zdejší úřady a do značné míry i norská veřejnost přejí.

Když bez sebemenšího důkazu dokáže místní orgán Barnevernet odebrat děti rodičům, divák trne hrůzou. Scény, v nichž matka v podání jako vždy skvělé norské herečky Renate Reinsveové (Nejhorší člověk na světě, Citová hodnota) musí odevzdat kojence úřadům, které pak pro mateřské mléko posílají kurýra, jsou srdcervoucí. Tím víc, že Lisbet je typickým zosobněním mlčících, sice lehce a dobrovolně, ale přece jen trpících žen.

Mungiu však neukazuje problém zdaleka tak jednoznačně, jak to zprvu vypadá. A právě v tom je jeho film nejsilnější. Působí mimořádně autenticky a pro diváky je doslova strhující. Nepochybně se vyplatilo, že Mungiu se několik let věnoval rešerším soudních jednání, skutečných příběhů rodin, které něco podobného zažily. Napsal z toho velmi precizně vystavěný scénář a obratnou režií jeho působení umocnil.

Rodiče i děti ve filmu připouštějí, že nějaké to plácnutí doma občas padne, což bylo ostatně donedávna obecně považováno, a v Rumunsku možná stále je, za běžný výchovný prostředek. Ale jde opravdu jen o plácnutí a poněkud specifickou výchovu, nebo je za tím něco víc?

K poranění, která má nejstarší dcera na zádech, sice mohla přijít doma, ale stejně tak na školních hodinách tělocviku, kde se učí dost tvrdě bojovým sportům. Nebo při potyčce s někým ze spolužáků. Úřady ani diváci nemají šanci na to rychle přijít, a tak policie a Úřad na ochranu dětí „pro jistotu“ konají sice klidně, ale nekompromisně a rychle.

Velmi zajímavá, protože nejednoznačná, je postava otce, kterého hraje rumunský herec s mezinárodní kariérou Sebastian Stan, známý hlavně z marvelovek už od filmu Captain America: První Avenger. Jako bigotní muž ve Fjordu své děti sice velmi miluje, ale vychovává je konzervativně; bible je zákon, tancování ani videohry v rodině nemají co dělat. To ho staví jednoznačně do nepříznivého světla, jenže když se dostane do konfliktu s norskými pravidly, obrací se přízeň diváků nutně v jeho prospěch.

Reinsveová i Stan hrají velmi civilně, více než jejich počínání sledujeme, jak postavy řeší vzniklé konflikty uvnitř sebe sama. Přesně pochopili režisérův záměr, aby se přízeň diváků obracela střídavě na jednu i druhou stranu. S jejich vydatným přispěním tak Mungiu svým filmem velmi obratně vyjadřuje, jak je důležité si uvědomit, že nikdy neexistuje jediná pravda a že můžeme přežít a žít po boku ostatních, i když nesdílíme stejné hodnoty.