RECENZE: Mimoni a monstra přicházejí s rozdováděnou poctou klasickému Hollywoodu

Trojka zachovává typické znaky této série, což je kombinace svižného tempa, situační fyzické akce a bláznivého humoru, postaveného na množství gagů. Studio Illumination se nesnaží, na rozdíl od Pixaru, přicházet s komplikovanými, žánrově různorodými příběhy s výraznější emocionální stopou, překvapivými dějovými zvraty a prokreslenými charaktery postav.

Sází na jednoduchost, předvídatelnost a širokou diváckou přístupnost. Na experimentování nebo posouvání série novým směrem se tu moc nehraje. Ve třetím dílu Mimoni a monstra jeho zasazením do zlaté éry Hollywoodu dochází ale k tomu, že začne být zábavná i pro znalce historie filmu, minimálně v první polovině stopáže snímku. Ta druhá, kde přijdou ke slovu monstra, zmíněná v názvu filmu, už má podobu tradičního dobrodružství.

K sérii se po přestávce v podobě druhého dílu Mimoňů s podtitulem Padouch přichází (2022) vrátil její režisér Pierre Coffin, který je s ní spjatý od samého počátku. Nejlépe tak rozumí, co v ní funguje i pro jakou cílovou skupinu je určena, postavičky žluťásků navíc i namlouvá.

Scénář k třetímu dílu napsal spolu s Brianem Lynchem a jeho děj zasadili do zlomového roku 1927, kdy došlo se snímkem Jazzový zpěvák k nástupu zvukového filmu. Mimoni se totiž při svém tradičním poslání hledání zlého pána, o nějž po sérii katastrof zase přijdou, dostanou až k vlakové loupeži, do níž se svým typickým chaotickým způsobem zapojí.

Ono jde ale o inscenovanou loupež pro potřeby filmového natáčení. Režisér je na ně naštvaný, že mu zkazili nákladnou scénu, ale zároveň v jejich eskapádách spolu s producenty vycítí potenciál. Umělecky nadaný James se spolu s dalšími dvěma mimoni Edem a Henrym stanou hollywoodskými hvězdami.

S příchodem zvuku se ale nedokáží kvůli svým řečovým limitům přizpůsobit této nové technologii, a tak o svůj status přicházejí. James ale vymyslí způsob, jak ho zpět získat natočením vlastního filmu s monstry v hlavní roli. Přivedou ale přitom na svět ta skutečná, což se ukáže být problémem nejen pro ně, Hollywood, ale i celý svět.

Tak začíná jejich divoká odyssea, odkazující k příběhům mnoha hvězd Hollywoodu tohoto přelomového období. Tvůrci ho reflektují a zároveň využívají k množství poměrně rozpoznatelných odkazů na filmy nejen dané doby, ale i filmové historie jako takové.

Hned v úvodu v titulcích se nám připomenou průkopníci bratři Lumièrové nebo Georges Méliès, později tvorba komiků němé éry Charlie Chaplina, Bustera Keatona a Harolda Lloyda. Nejde o nějak sofistikované citace filmů, jako Cesta na Měsíc, Moderní doba nebo O patro výš, nebo jejich rozvinutí pro potřeby vlastního vyprávění s Mimoni, spíš o takovou popkulturní hru zejména s dospělým divákem na rozpoznání předlohy.

Charakter gagů němých grotesek do velké míry koresponduje s absurdními skeči Mimoňů. Tvůrci využívají jejich fyzický, akční potenciál, ale opomíjí ten něžně melancholický, v nich rovněž přítomný. Odkazy na Občana Kanea, Fritze Langa, Humphreyho Bogarta nebo později George Lucase fungují poněkud prvoplánově, ale pořád lépe než ty v druhé polovině, kdy ke slovu přicházejí klasické horory studia Universal nebo King Kong.

Film se žánrově od grotesek posouvá k hororům, béčkovým sci-fi z 50. let nebo Spielbergovým Čelistem, ale už to působí víc rutinně. Je tu přítomná i romantická linie, když se robot zamiluje do sufražetky, v jejímž dobývání mu mají Mimoňové pomáhat.

Tvůrcům se ale nedaří využít až tak potenciálu monster, gagy působí infantilněji a celkově se dostavuje trochu únava z celého toho přepáleného dovádění, které má své silnější těžiště v první části, kdy se rozehrává pocta groteskám a éře klasického Hollywoodu.