RECENZE: Martin Hofmann film Říkají mi Lars sám neutáhl

Kromě toho vlastní bar, na který si půjčil hromadu peněz a nemá na splátky. Potřebuje tedy jakýkoliv výnosný kšeft. Ten mu nabídne jeho bývalý policejní parťák a nejlepší přítel Gold (David Švehlík).

Spočívá v tom, že má pro bohatého realitního makléře Lea (Pavel Kikinčuk) sehnat kompromitující materiál na jeho stárnoucí ženu. Leo má totiž mladou milenku a rozvodem s manželkou se nehodlá nechat oškubat. Manželka je sice žena bez poskvrny, ale Leovi je úplně jedno, zda „kompro“ bude pravé nebo falešné.

Scénář napsal Ivo Trajkov podle knihy Daniela Grise, což je pseudonym bývalého policisty, který vydal už několik knih s hrdinou, honosícím se onou přezdívkou Lars. Trajkov přitom dodržel stavbu knihy, jíž je už od základní školy dobře známý žánr vyprávění. V knize možná funguje, ve filmu, pokud s ním nepracuje skutečný mistr, je to zabiják.

Vypravěčem je Lars, který v úmorně dlouhém prologu nejdřív odvypráví svůj dosavadní život. To by se ještě dalo vydržet. Jenže Lars stejným způsobem, tedy voice overem, česky hlasem pod obrazem, vypráví celých 113 minut filmu a až příliš často i to, co vidíme i na plátně.

Nuda se tak zmocňuje diváka ještě dřív, než se po hodině promítacího času objeví mrtvola. Jednou z typických ukázek neobratné režie přitom je, že bezprostředně poté, co vidíme, jak ji policisté tahají z vody, se Lars ptá policistů: „Proč o něm mluvíte v minulém čase?“ Což diváci jednak právě viděli, jednak to na rozdíl od Larse správně předpokládali už ve chvíli, kdy se policisté začali na muže vyptávat.

Trajkov i režisér filmu Jaroslav Fuit se podíleli na řadě televizních seriálů, včetně těch kriminálních, a na filmu Říkají mi Lars je to znát. Zápletka je stejně jako v řadě seriálů velmi předvídatelná, už jeden z prvních obrazů napoví, kdo je kdo, takže když Lars pátrá po Leově unesené milence Bonnie, divák ví, že to s jejím únosem musí být celé jinak.

Když Lars nakonec sám o sobě odtuší, že je v celé záležitosti největší blbec, nelze s ním než souhlasit, protože divák je díky špatně napsanému scénáři a slabé režii v ději i jeho rozuzlení o míle napřed.

Lars od začátku opakovaně sděluje, že to, co vypadalo jako bezva kšeft, se ukázalo jako velký průšvih, takže je jasné, že dojde na podraz. Naopak, když neméně často prohlašuje, že Gold je jeho jediný a největší přítel, přestože měl kdysi pletky s jeho ženou, je zřejmé, že to s tím přátelstvím nebude tak horké. Což je ostatně poznat i z výrazu Davida Švehlíka, kterému role asi nesedla, protože je v ní průhlednější, než by se slušelo.

Televizní seriály film připomene také chudou výpravou, která mohla stát spoustu peněz, ale lokace nejsou dobře využité k vytvoření temné atmosféry, takže nadto k mnohdy plevelným dialogům není na co se dívat.

Když dojde na dvě akční scény se rvačkami, nejdřív v bordelu a pak v boxerské tělocvičně, začíná film působit jako parodie, nebo spíš fraška, což je s ohledem na to, že má být poctou „drsné detektivní škole“, smutný výsledek.

Budiž spravedlivě řečeno, že Martin Hofmann vložil do filmu nemalý talent, dělá, co může, a snaží se ještě o víc, místy dokonce i o náznak humoru. Jenže nemá kde brát. Ani jeho příprava na Larsův koníček, hru na bicí, nedošla využití, ve filmu nemá význam. S motorkou, potetovaným tělem, střídavě s oholenou a vlasatou hlavou a se zarostlou tváří sice jako jediný připomene drsného chlápka, ale ostatní v kontrastu k němu vypadají o to víc jako z jiného filmu.

Pavel Kikinčuk rozhodně nepůsobí jako tvrdý makléř, který nadělal spoustu milionů a má je ve švýcarské bance, Jitka Sedláčková v roli majitelky bordelu vypadá jako typická „komická stará“, Simona Peková jako makléřova žena je nevýrazná a vzbuzuje až dojem, že neví, kde se ocitla. A Leova milenka, zlatokopka s přezdívkou Bonnie?

Blondýna Justýna Zedníková se sice v bělostném oblečení s příslušným dekoltem na plátně vyjímá, ale jiskru femme fatale postrádá a proč by se do ní měl kdokoliv, tím méně Lars, „opravdu zamilovat“, zůstává jednou z řady nezodpovězených otázek filmu.