RECENZE: Lidstvo se kvůli AI řítí do záhuby, sděluje kolísavě záživný film Zlom vaz, bav se, neumři

Za misionáře této poněkud bizarní osvěty si americký scenárista Matthew Robinson zvolil na první pohled pomateného muže z budoucnosti (Sam Rockwell). Ten v prazvláštním převleku složeném z hadiček, strojků a kabelů vtrhne jedné noci do losangeleského bistra.

Tamní zákazníky hodlá přesvědčit k pomoci se záchranou lidstva, které podle něj s dalším rozmachem umělé inteligence a virtuální reality postupně přestane žít a přemýšlet.

Protagonistův podnětný i výstřední projev sice nechá většinu osazenstva lhostejnou, pár osob se ale k jeho křižácké výpravě přidá. Jejich cílem není úplně se zbavit zkázonosné technologie, na což je podle hrdiny ostatně už příliš pozdě, ale najít malého kluka hitlerovského typu, který na jejím vývoji vehementně pracuje. A nikoli jej eliminovat, ale zasadit se o regulaci a kontrolu jeho výtvoru, v čemž je Verbinského počin více než aktuální a výstižný.

Tuto občas nezáživnou a uměle prodlužovanou expedici prokládají scény, jež odhalují nedávnou minulost postav a důvody, proč se k tajemnému muži připojily. Retrospektiva se ukáže být klíčovou složkou snímku, bez níž by to divácky byla jen poloviční zábava.

Ačkoli Rockwell hraje docela obstojně a tu a tam pronese vznosnou hlášku, jsou to právě vedlejší linky, které skutečně nesou šibeniční humor a také zasmušile pravdivý komentář o dnešním a patrně i budoucím stavu vládců planety.

Patří mezi ně příběh dvou učitelů, kteří nedokážou upoutat pozornost studentů přilepených na mobilní displeje a pokus je od nich rozptýlit má nečekaně děsivé následky rovnající se zombie epidemii. Pak je tu matka, která přišla o syna během střelby ve škole a ovlivněná reklamou si obstará jeho klon, nebo mladá žena alergická na elektronická zařízení a Wi-Fi, jíž tato zdravotní anomálie výrazně ztěžuje pracovní i soukromý život.

Jejich osudy jsou až na určité zádrhely, kupříkladu přemrštěně drzé středoškoláky s nemístnými poznámkami, kteří si nezadají s trapnými Bastardy Tomáše Magnuska, zdařile napsané i zahrané. V dobrém smyslu připomenou třeba novodobou klasiku žánru, britskou televizní antologii Černé zrcadlo, když s přesnou frekvencí střídají napětí a tragikomičnost.

„Děti se mezi sebou stejně postřílí. Rozhodli jsme se si to užít,“ prohlásí s mrazivým vtipem rodiče zahynulé dcery, jejíž podobu a vlastnosti si po opakovaném naklonování podle libosti upravují tak, aby je, na rozdíl od své původní verze, nenudila.

Skvěle budovaný vzkaz současné společnosti, že je s výdobytky jednadvacátého století potřeba zacházet opatrně a nenechat se jimi ovládnout, se v posledním aktu naneštěstí rozpadne do galimatyáše. Navzdory stále přiléhavé kameře, střihu a hereckým výkonům je závěr dějově překombinovaný a rozpačitý.