RECENZE: Kdybych měla nohy, tak ti nakopu je tragikomická vize mentálního rozpadu v mateřství

Hlavní hrdinka Linda (Rose Byrneová) se stará o malou nemocnou dceru, řeší křehký vztah i problematické klienty v práci. Do toho se z jejího domova stává neobyvatelná ruina s dírou ve stropě, a tak je vyhnána do hotelového azylu. Zatímco jejího manžela drží pracovní povinnosti mimo město, Linda hledá únik z drsného a stereotypního života, který možná ani nechtěla.

Vcelku prosté téma strádající matky povyšuje Bronsteinová několika vynalézavými kreativními úskoky. Lindu nechává zvolna trpět a její zoufalou situaci naoko zlehčuje v suchém tragikomickém duchu. Navíc ji pasuje do role terapeutky, jako by absurdita situace nastavovala své protagonistce velké zrcadlo.

Tichou rezignaci pak ilustruje v různých podobách. Ve střetech s kolegou (Conan O’Brien), kterému se zároveň Linda chodí zpovídat, ve sporech s komunitou, která pomáhá s léčbou její dcery. A nakonec i ve způsobu, jakým se svou holčičkou (Delaney Quinnová) zachází.

Zde režisérka a scenáristka Bronsteinová tahá eso z rukávu a vizuálně skvěle Lindu izoluje. Dcera totiž nemá jméno a za celý snímek ji prakticky neuvidíme. Kamera záměrně nachází pouze matku a přenechává jí veškerý prostor.

Na diváka tak nemocné dítě působí jako milovaný potomek i jako položka v tíživém seznamu strastí. K odcizení napomáhají i ostré telefonáty s manželem (znovu slyší jen jeho hlas, nemůže se s ním vidět) i fantaskní návraty do vytopeného bytu, kterým dominují interakce s dírou ve stropě. V neposlední řadě jejímu rozpoložení výrazně napomáhají návykové látky a alkohol.

Nic však není tak famózní jako naprosto vyčerpaná a ztrápená Rose Byrneová s jointem či lahví v ruce a kapačkou v té druhé. Její neúspěšná kandidátka na matku roku byla právem oceněna Zlatým glóbem, nominací na Oscara i dalšími cenami.

V očích se jí odráží nekonečný vnitřní boj, mimika nabízí otupělost i krátké úšklebky signalizující ironii ve chvíli, kdy všechny další prostředky selhaly. Přes veškerou prázdnotu ale vidíme i náznaky něhy a lásky, které neodmyslitelně k mateřství patří.

Snímku nechybí balanc mezi dramatem a lakonickou groteskou. Snad jen thriller je mírným nadbytkem v žánrovém koši, který režisérka záměrně nechala otevřený možnostem. Jakmile Linda míří zpět do svého vytopeného bytu, stává se díra ve stropě jakousi metaforou pro špatné životní odbočky, které Linda výrazně vnímá. Tyto scény fungují k prohlubování mentálního kolapsu, ale s nimi spojené psychedelické výjevy jsou možná až příliš prvoplánové.

Finále však diváka uspokojí. Gradace dosáhne svého vrcholu s ukvapenými činy, které se nedají jen tak vzít zpět. K nim se ostatně nějakou dobu schylovalo. Bronsteinová tu znovu mistrně otáčí a vše dříve izolované vytahuje na světlo. Linda už nezvládá svůj věčný sprint a je konfrontována napřímo.

Nastává bod zlomu, během kterého volí, jak bude její únik vypadat. V patách je jí odpovědnost za zdraví dcery, stav klientů i vlastní život. A jak bývá u filmů z dílny produkční společnosti A24 zvykem, různorodé interpretaci závěru se meze nekladou.