RECENZE: Jen ťukají na obrazovky! Toy Story 5 vtipně apeluje na digitální detox

Zatímco v předešlých kapitolách řešily obživlé hračky těžké loučení se svými dospívajícími majiteli, v pátém dílu se s vervou pouští do boje s aktuální civilizační chorobou. Nepřekvapivě jde o digitální apatii dnešních dětí.

Osmiletá protagonistka Bonnie je v tomto ohledu výjimkou, nicméně začíná pochybovat, zda už na hraní není příliš velká. Kvůli svým staromódním zájmům nadto čelí náznakům šikany.

Bod zlomu přichází ve chvíli, kdy od rodičů obdrží Žabletku. Návykový tablet s lákavou podobou žáby si okamžitě podmaní její pozornost a zdá se, že není cesty zpět. Pro její „analogové kamarády“ z pokojíčku, astronauta Buzze Rakeťáka, kovbojku Jessie i zbytek party nastává krize, na kterou nebyli připraveni.

Dinosaurus Rex s obvyklým pesimismem trefně poznamená: „Vyhyneme! Už zase!“ Hračky nechtíc míří do příšeří šuplíků a zapomnění, když Bonnie jako očarovaná najednou jen ťuká na obrazovku. Některé rezignují, jiné se však s novým řádem nehodlají smířit. Přijmout nechtějí ani Bonnieinu počínající izolaci od vrstevníků.

Stanton s Harrisovou, kteří film společně napsali, se nestaví do role mravokárců. Nabízejí chytrou komedii, v níž moderní technologie skvělým způsobem polidšťují. Když se jim vybije baterie, přepnou se do režimu spánku nebo jim zamrzne operační systém, blíží se jejich stav chronickému únavovému syndromu. A nedej bože, když jim někdo nastaví hlasové ovládání a v tu chvíli nemají kontrolu nad tím, co dělají.

Mezi nové a velmi vtipné postavy patří vedle Žabletky především Chytrolín, miniaturní přístroj s aplikací na nácvik používání toalety, který se od ostatních dožaduje úcty za to, že učí děti kakat. Scénář si schovává drobné perly i pro rodiče malých diváků, ať už vepříka sarkasticky pojmenovaného Lunchmeat nebo armádu padesáti Buzzů Rakeťáků, kteří získají přízvisko Gagarinové.

Vizuální stránka zůstává zábavná a oku lahodící, přitom opět posouvá své hranice, a to zejména v sekvencích Bonnieiny představivosti. Výjevy, v nichž fantazíruje o svatbě nebo třeba plesu svých hraček, krásně evokují povedenou kresbu pastelovými křídami z hodin výtvarné výchovy.

Zvláštní pochvalu si zaslouží také dabing v režii Jana Pechy. Dialogy se vyhýbají nadužívaným anglicismům, a naopak dávají vyniknout rozmanitosti češtiny, čímž podtrhují osobitost hrdinů. Jessie namluvená Barborou Trnavskou všem důrazně připomene, že pochází z dávných časů, když prohlásí, že nemá čas na žádné „digitální čoromoro“.

Pátý Toy Story je hřejivou, nikterak naivní pixarovkou. Ukazuje, že nemá smysl rozbíjet stroje, ale vyplatí se učinit z nich dobré sluhy, jelikož beztak nikdy nezmizí. A zároveň potvrzuje, že křísení sérií nemusí být jen zhoubou Hollywoodu, pokud má příběh co říct i po třech dekádách.