RECENZE: Je suis Karl. Nevěrohodné slohové cvičení o terorismu a extremismu

Mladá dívka Maxi jen náhodou unikne smrti při teroristickém útoku v Berlíně. Přijde o matku i dva bratry a zůstane jen s depresivním tátou. Na ulici se pak seznámí s pohledným chlapíkem Karlem, který ji vezme na kávu a pak ji pozve na jakousi politickou konferenci mládeže do Prahy.

Maxi asi není úplně normální, protože se sama rozhodne jet do Prahy, aniž by cokoliv řekla otci, svému jedinému příbuznému, a nikdy mu nezvedá telefon.

Dobře zorganizovaná pražská konference s mezinárodní účastí vypadá jako veselý happening studentů, jen s tím rozdílem, že se mluví o zastavení migrace. Hned ze začátku se dozvídáme, že sympatický politik Karl, do kterého se dívka zamiluje, je vlastně terorista.

Nad touto postavou nezbývá než kroutit hlavou. Karl je úspěšný, mladý, bohatý politik, extrovert, který pořádá konference po celé Evropě, dobře vypadá, umí výborně mluvit, ovládá tři jazyky, ženám se líbí. A jen tak mimochodem si střihne v Berlíně bombový útok. Navíc tento pravičák zabíjí Němce, což je také dost nepravděpodobné. Proč by to dělal? Prý aby vzbudil nenávist k migrantům.

Superzlá a šílená postava Karla nedává smysl. Takto úspěšní, společenští lidé bomby nekladou. Možná by útok mediálně použil v předvolebním boji, ale určitě by to sám nedělal. Typický útočník vypadá jinak.

Film se snaží upozornit na společenský problém, který reálně existuje, jenže nešikovným, tezovitým způsobem. Dělá to tak tupě, že by to nezachránili ani nejcharizmatičtější herci na světě. Jde o pedagogické dílko, které považuje diváka za úplného truhlíka, ekvivalent vzdělávacího koncertu pro děti (Horáčku, při Mozartovi se nedloubeme v nose!).

Povrchnímu příběhu Je suis Karl chybí kontext a špatný scénář nabízí nelogické chování postav. Nedozvíme se, proč Karl útoky vlastně dělá, proč je vůbec kdokoliv dělá a proč chce Karl obětovat dokonce vlastní život. Schwochow nám sděluje jen to, že chce omezit migraci a je to šílenec a vrah.

Není třeba prozrazovat pointu snímku, ale závěr tomu opravdu nasadí „korunu“ - zcela nevěrohodnou a přehnanou. Ať už si o EU a migraci myslí divák cokoliv, Je suis Karl je po umělecké stránce selháním. Na radikalismus by se upozorňovat mělo, ale lepšími filmy.