RECENZE: Francouzský sen v americké NBA jako návod pro české komedie

O obsazení hlavních rolí měl, jak režisér Anthony Marciano říká, jasno od začátku. Raphaël Quenard (hraje Jérémyho Medjanu) a Jean-Pascal Zadi (Bouna Ndiaye) si společně zahráli už v šesti filmech. Přátelství je pojí v civilním životě, stejně jako jejich postavy leccos odpustí. Ve filmu je to také vidět.

Jérémy v něm původně pracuje ve videopůjčovně v Amiens, Bouna uklízí na letišti Orly. V příběhu se představí jako dva přerostlí kluci, kteří mají velký sen: prosadit se jako sportovní agenti v NBA. Jdou si za ním poměrně tvrdě.

Vědí dobře, že z hlediska americké ligy začínají ve Francii v minusu. Skvělí hráči tu sice jsou, ovšem nikdo je moc neplatí a v USA považují Evropany za „nezajímavé“. Divák postupně sleduje, jak se díky snu hrdinové dostávají do jednoho problému za druhým. I to, že bez zázemí a přátelství by se na vytyčenou cestu vůbec nemohli vydat.

Důležitou součástí filmu je vedle fungujících mezilidských vztahů sport. Vnáší do něj potřebnou dynamiku. Herci museli před natáčením absolvovat tříměsíční basketbalovou přípravu, aby své postavy ztvárnili co nejvěrněji. Laicky shrnuji, že se jim při natáčení zúročila.

Právě scény z normálního života, kde si jen tak vyběhnou s míčem na veřejné hřiště, patří k nejsilnějším. Leckdy děj posouvají dále. Jsou v příkrém protikladu k naleštěné NBA, která vedle závratných peněz a slávy generuje také lži a zmařené talenty a v níž jsou lidé hlavně zbožím. Klíčovým námětem tak je, že Jérémy a Bouna do tohohle světa chtějí vstoupit jinak, lidsky. Což s sebou přináší řadu zábavných situací.

Americký sen je zkrátka další vydařenou francouzskou komedií, která funguje od začátku do konce. Režisér Anthony Marciano jím dokázal, že má cit pro „malé“ skutečné příběhy a umí je úspěšně dovést do kin, k divákům.

Jste-li sportovní fanda, užijete si komedii dvojnásob. A tvůrcům odpustíte i to, že vás při jejím sledování „zdrží“ dvě hodiny. I to, že na podobné sportovní outsiderské téma již vznikla řada projektů (třeba Bílí muži neumějí skákat, 1992, či Kokosy na sněhu, 1993…).

Koukat na létající míč, na kluky věřící v přátelství, na jejich oddané a milované (často hodně silné) ženy, plus vydat se do zákulisí NBA, nebýt zahrnut/a vulgaritami všeho druhu, je v záplavě špatných českých komedií (kde obvykle selhává už scénář) skutečně osvěžující.