RECENZE: Bardotky měly být komedií, je z nich trapný kýč

Ty tři se scházejí na oslavě narozenin Medy (Havlová), která žije sama na vesnici a v sekání dřeva dá na frak i mladým mužům. To Iva (Holubová) je sice vdaná, ale nudí se v manželství s vědcem (Otakar Brousek), který se po odchodu do důchodu uvelebil na gauči a hodlá na něm zůstat ležet navždy jen s novinami a televizním ovladačem.

A do třetice je tu Valerie, která přiletěla na oslavu z Ameriky, kde je úspěšnou podnikatelkou v realitách, a na rozdíl od svých kamarádek si vůbec nepřipadá stará. Právě ona také druhé dvě přesvědčí, že život se nesmí v žádném věku házet do žita, ale musí se užívat, dokud to jde.

Téma seniorů/seniorek, kteří se nechtějí vzdát aktivního života, není originální, z českých filmů připomeňme legendární Babí léto nebo naposledy film Jana Svěráka Pět švestek. Tam jde sice o seniory podstatně starší, než jsou Bardotky, ale jejich vzepření se stáří a dospělým dětem dává smysl přinejmenším v tom, že chtějí ještě jednou zažít to, co je bavilo v mládí.

To Bardotky, respektive jejich autorka, si pod pojmem „nevzdat život“ představuje prakticky výhradně pařby. „Musíme slavit každý den!“ a „Jo, jdem žít,“ výskají tři seniorky a poté, co si vyzkouší šatky, které Valerie přivezla z Ameriky, krokem hrdinek Sexu ve městě vyrážejí do světa. V baru pak jedna z nich zamění koktejl Sex on the beach za slovo bič, což vedle četných vulgarismů zhruba vystihuje předchozí i následující úroveň humoru celého filmu.

Když Iva vyzve slovy „Holky, nepudeme si zatrsat?“ k rozdováděnému tanci a když pak do baru vejdou policisté a jsou jimi považováni za striptéry, následuje jedna z mnoha nevýslovně trapných scén. Trapných už proto, že přehnaně opilé seniorky jinak než trapně působit ani nemohou. Stejně jako seniorka, která s téměř zcela odhalenými ňadry svádí vlastního muže.

Pocit studu za herečky i celý film podtrhuje značné přehrávání zejména Havlové a Holubové, které snahu o „život i po šedesátce“ vyjadřují prakticky výhradně hulákáním, pitvořením a vyhazováním rukou do vzduchu, ať v kavárně s vodními dýmkami, v kabrioletu, nebo na vinici.

Nakonec nejpřirozeněji z toho všeho vychází neherečka Pořízková, která hraje de facto samu sebe: úspěšnou ženu, která i v šedesáti vypadá skvěle, ví to o sobě a umí s tím dobře nakládat.

Budiž herečkám nicméně přiznáno alespoň tolik, že k ničemu jinému než k „diblíkování“ jim scénář mnoho příležitostí neposkytl.

Když pak dojde na zlom, protože se ukáže, že čerstvě zemřelý spisovatel Černý nespal zdaleka jen s jednou z nich, přehodí se film bezmála do dramatu (nešťastná Meda si ve vaně čte knihu, kterou onen muž napsal o ní, a neváhá z ní divákům citovat), a poté takřka do grotesky, když při odhalení jeho pomníku kvílí v pláči celý komparz.

To, že se směrem k závěru mnohé v životech tří hrdinek nejen zlepší, ale promění v čirou radost, pak ještě umocňuje čím dál zřetelnější označení kýč. Neboť celá ta nejapnost je podtržena luxusními šaty, prosluněným a půvabně rozkvetlým prostředím a happy endem, kam se podíváš.