RECENZE: Filmu Bojovník výrazně škodí slabý scénář

Snímek s vynikajícím Milanem Ondríkem v hlavní roli se odkazuje ke starším filmům žánru sportovních, respektive boxerských filmů, ať jsou to české Pěsti ve tmě (1986) nebo Rocky (1976) a všechny další osudy jeho titulního hrdiny.

Tvůrci Bojovníka (jako třetí se na scénáři podílel Tomáš Dušička) vyprávějí příběh bývalého boxera Pavla Hoffmeistera alias Hoffyho, který po patnáctileté pauze dostává nabídku na „zápas legend“, ovšem nikoliv v boxu, ale v MMA.

Jeho soupeřem má být tvrdý maďarský zápasník. Když Hoffy nakonec skvěle honorovanou nabídku přijme, aby pomocí peněz aspoň trochu napravil hříchy své minulosti, čeká ho tvrdý trénink v nové disciplíně a s novými pravidly. To však není jediný boj, který potřebuje vyhrát.

Zkušený producent Vojtěch Frič dal s řádkou dalších, včetně Oktagonu, dohromady vysoký rozpočet 70 milionů korun, a na filmu je to vidět. S Dianiškou uměli peníze dobře využít, a ačkoliv jde u obou o teprve druhou celovečerní režii, natočili řemeslně velmi slušný film. Je z něj patrné, že jde o jejich srdeční záležitost a že oba mají velmi dobře odkoukané zahraniční filmy tohoto žánru.

Ostatně Frič si prý sám vyzkoušel všechny disciplíny, které jsou součástí MMA. S kameramanem Tomášem Juríčkem, střihačem Andym Fehu a herci, z nichž ti ústřední, Milan Ondrík a Ján Jackuliak, se rok připravovali se skutečnými zápasníky MMA, vytvořili autentickou atmosféru tréninků a vrcholný zápas v zaplněné aréně si nezadá s podobnými v zahraničních filmech.

Vzhledem k rozpočtu není divu, že film je plný product placementu a je jasnou celovečerní reklamou na Oktagon. Mnohem víc na pováženou je ovšem scénář, který je víc než sportovním filmem melodramatem se všemi myslitelnými boxersko-zápasnickými klišé. Počínaje tím, že se Hoff opakovaně vzpírá přijmout nabídku, přičemž je nade vše jasné, že ji přijme, a konče vzestupem odepsaného outsidera.

Film se v postavě Hoffyho snaží tlačit na divákovy emoce dlouho utajovaným důvodem nenávisti jeho dcery k otci, a jen Ondríkovo herecké umění má zásluhu na tom, že se divák při jeho záchvatech pláče nesměje. Jako karikatura už ale působí jeho hnusný arogantní soupeř i prostředí organizátorů MMA.

Sympatie k Hoffymu se značně zmenšují, jak se odhaluje jeho údajně již odeznělá, mírně řečeno, vznětlivost a agresivita, kvůli níž způsobil tragédii. Přesto mu má divák fandit, protože teď, po patnácti letech, chce jedním gestem napravit všechno, co zavinil.

Na štíru s logikou je zejména jeho vztah s malou vnučkou, které matka zakazuje se s dědečkem stýkat, ale ona ho má přesto ráda. I když ví, že s dědou mluvit nesmí, nechá telefonický hovor s ním na hlasitý odposlech a klade mu přesně takové otázky, aby to matka, o jejíž přítomnosti ovšem dívka neví, vyslechla a začala se na tátu zčista jasna dívat jinýma očima. To už je scenáristická berle, jaké se často nevidí.

Bojovník je tedy obsahově slabý, ale po řemeslné stránce dobře natočený, s výbornými hereckými výkony nejen Ondríka, ale například i Martina Fingera. Snad to bude jeho divákům stačit.