RECENZE: Film Sorry, Baby je trojnásobným triumfem Evy Victorové

Co je podstatou toho, že malý nezávislý film, který se hrál s úspěchem i na festivalech ve francouzském Cannes a později v Karlových Varech, získal takovou pozornost?

Jádro pudla nejspíš vězí v upřímnosti, která čiší jak z herečky, tak z celkového ladění a nadhledu, s nímž Victorová vypráví příběh, v jehož pozadí stála její vlastní zkušenost.

Hrdinka filmu Agnes má ze sebou zlý zážitek z doby vysokoškolských studií, trauma, s nímž se potřebuje vyrovnat. Lékař, za kterým po onom zážitku zašla, se nechoval dost citlivě na to, aby Agnes sebeméně pomohl, vedení školy dalo od případu navýsost trapným způsobem ruce pryč, a tak je na to Agnes zdánlivě sama.

Naštěstí opravdu jen zdánlivě. Má skvělou kamarádku Lydii s pořádně proříznutou pusou, která je připravena se plašší Agnes za všech okolnost zastat, neohrabaného, ale citlivého souseda, který pomůže se vším, co Agnes potřebuje, roztomilé kotě – nalezence, k němuž se lze přitulit. Bude to stačit?

Victorová podává obraz obyčejného života, v němž, i když se člověku zrovna žije zatraceně těžko, všechno kolem běží svou normální cestou. Kamarádka se odstěhuje, dokonce čeká dítě, spolužáci mají vlastní životy a v nich třeba i zážitky, které Agnes znovu rozhodí. Ona sama cítí, že je divná, když si neumí představit, že bude stará ani že by mohla být matkou.

Neví, tápe, ale přitom „funguje“ úplně normálně, je dokonce úspěšná v práci učitelky na své alma mater, takže dostane nečekaně brzo plný úvazek.

„Ty máš všechno zadarmo, protože jsi chytrá, hezká a všichni tě mají rádi,“ říká jí se závistí kolegyně a bývalá spolužačka a je to jeden z velkých paradoxů života, jichž se Victorová dotýká. Že mají druzí člověka rádi, určitě zadarmo není, jen z jistého úhlu to tak vypadá.

Smysl pro humor Evě Victorové nechybí. Jakkoliv Sorry, Baby není komedie v pravém slova smyslu, dokáže vykouzlit úsměv, a hlavně se s úsměvným nadhledem na to, co už je (snad) pryč, podívat. Agnesin dialog s cizím mužem na téma jejího traumatu, na chodníku a se sendvičem v ruce, patří k těm nejkrásnějším.

Je vidět, že autorka si počkala, až sama získá k tématu vyrovnávání se se zlým zážitkem potřebný odstup a nadhled. V tu chvíli teprve mohl přijít ke slovu její jemný smysl pro humor a ona ho uměla dobře využít. Pečlivě vykreslené charaktery ostatních postav, ději odpovídající tempo a vypointované situace zase svědčí o tom, že si dala s filmem po všech stránkách práci.

To, že Eva Victorová jako debutující režisérka obsadila do hlavní role samu sebe, sice může působit megalomansky, ale kvůli upřímnému zprostředkování pocitů nejen ze zlého zážitku samotného, ale i z jeho zpracovávání, to dává smysl. A Victorová je výborná, balancuje na hraně dramatu a komedie právě tak, jak to film potřebuje.