RECENZE: Film Christopherové klade žhavé otázky o smyslu umění

V Christopherech, k nimž scénář napsal Ed Solomon (Muži v černém, Charlieho andílci atd.), se téměř doslova utkali Ian McKellen a Michaela Coelová v konverzačním, nikoliv však nudném souboji dvou zcela odlišných pohledů na život a obzvláště pak na umění.

Excentrický malíř Julian Sklar (McKellen) býval legendou londýnské výtvarné scény. Jenže už dvacet let nevzal štětec do ruky, své poslední dílo, sérii nazvanou Christopherové, nedokončil a má ji zavřenou na půdě. Živí se tím, že posílá lidem placené videovzkazy, které mu vynášejí díky jeho někdejší televizní popularitě.

Ale protože se valem zhoršuje jeho zdravotní stav, dcera a syn, o nichž Julian mluví v lepším případě jako o idiotech, se obávají, že nedokončené dílo po jeho smrti nezpeněží tak pohádkově, jak si představují.

Najmou tedy mladou restaurátorku a zručnou padělatelku Lori (Michaela Coelová), aby obrazy tajně dokončila. Lori se do toho nechce, ale nakonec si sama pro sebe najde důvod, a nejsou to peníze, aby na nabídku přistoupila. Začne za ním chodit jako asistentka, která mu má pomoci inventarizovat dílo. Julian je vůči ní zprvu útočný, ale když Lori začne odhalovat jeho minulost a rozebírat jeho dílo, spor nabývá pro něj i pro diváka na zajímavosti.

Solomon se Soderberghem kladou otázky, které jsou zejména v čase sílící moci umělé inteligence značně aktuální. Nejsilnějším tématem je přitom paradoxní postavení Juliana a Lori. On má jméno, značnou tržní hodnotu, ale už nemaluje, netvoří. Ona umí malovat jeho rukou, rozumí jeho obrazům možná lépe než on sám, ale vlastní uměleckou identitu nemá, nikdo ji nezná. Ovšem co když Julianovy obrazy dokončí tak, že to nikdo nepozná? Budou mít stejnou tržní hodnotu, jako kdyby je dokončil sám?

Soderbergh ve filmu sází na to, co bylo vždy jeho nezpochybnitelnou předností. Na chytrý text, který mu Solomon, jenž mu napsal už krimi drama Žádné prudké pohyby, dodal. A na silnou dvojici, která je zajímavá zcela různorodým hereckým projevem.

Zatímco Ian McKellen brilantně hraje impulsivního extroverta s nesnesitelným egem, pod nímž režisér nechá jen lehce zahlédnout skutečný talent, Coelová rovněž výborně ztvárňuje introvertní mladou ženu, která mluví, jen když má co říct, a činí tak vždy s klidem a rozvahou. V jejich kontrastu je největší přednost filmu.

Slabostí snímku je pak to, že vedlejší postavy, přestože hrají ve filmu důležitou roli, nejsou propracované zdaleka tak, jak bychom očekávali. Julianovy děti se v tomto ohledu pohybují dokonce až na hranici karikatury.