RECENZE: Divočina je slibný režijní debut, ale trochu nuda

Titulní slovo má přinejmenším dva významy. Divokou krajinu, ale zejména divoké vztahy uvnitř rodiny a v podtextu celého rozpadajícího se světa.

Hlavní hrdinka Marta (Klára Issová) opustila se svými dvěma dcerkami násilnického manžela a přijíždí do domu svého otce (Jan Vlasák), aby na odlehlém místě našla klid a ztracenou rovnováhu. Nachází však v první řadě rozpadající se stavení, kde zjevně od matčiny smrti nikdo neuklízel.

Také otcovo přijetí dcery s vnoučaty má k vlídnosti hodně daleko. Osamělý podivínský vdovec je typickým příkladem člověka, který po ztrátě ženy nemá kloudný smysl života. Upadl do posedlosti prepperstvím, tedy přípravami na katastrofu libovolného druhu, která je podle jeho názoru na spadnutí.

Zobrazování těchto příprav působí trochu komicky a trochu děsivě, to především tím, jak úporně do nich zapojuje zejména obě vnučky, které musí například prostěradly sbírat rosu z trávy kvůli zásobě vody.

Ale když je dědeček začne učit dalším prvkům výcviku přežití, dívky to začne bavit (třeba jako pobyt na náročnějším prázdninovém táboře), a mezi nimi a dědečkem se rozvíjí moc hezký vztah. Jeho vyobrazení umocňuje jak precizní výkon Jana Vlasáka, tak obou dětských hereček, Josefíny Ramešové a Michaely Černé, takže divák má vůči dědečkovu chování postupně nejednoznačnější vztah.

Bohužel se velmi dlouho nic jiného než popis onoho prepperství a Martiných rozervaných pocitů (jejich vyjádření Klára Issová ovládá) ve filmu neděje, rozvleklé tempo vnáší do filmu prázdnotu a nudu, podivná postava místního „kovboje“ (Jan František Uher) zase jako by chtěla vést film někam jinam než dosud.

Teprve když přijede manžel (Juraj Loj) a hrubě vymáhá obě dcerky, které chce odvézt k sobě, zdá se, že děj nabere trochu větší obrátky. Nutnost odstřelu prasat totiž svede do jednoho lesa všechny: dědečka, holčičky na útěku, myslivce, rozběsněného otce, zoufalou matku. Jenže právě tehdy si začne scénář pomáhat Martiným nelogickým jednáním a náhodami, hraničícími se schválnostmi, které činí zápletku málo věrohodnou.

Brabcová se představuje jako schopnější režisérka než scenáristka. Daří se jí docela dobře budovat záměrně tísnivou atmosféru rozpadlého domu i krajiny, která v jejím podání působí divočeji, než bychom v našich krajích očekávali. Její styl vyprávění je kompaktní, režijní talent se potvrzuje výtečným vedením obou dětských hereček.

Bohužel patrně proto, že byl scénář příliš chudý a nevydal by ani na výsledných 88 minut, je do tohoto v zásadě rodinného dramatu nadbytečně vloženo ekologické téma prostřednictvím čoudící elektrárny v pozadí či hlášeními o znečištění vody. A Martiny vize jsou nejen zbytečné, ale na rozdíl od jiných sekvencí nejsou ani dobře natočené.