RECENZE: Další Gump je poučný i sebestředný

Ještě před premiérou tvůrci slíbili, že tentokrát je film veselejší, než byl ten první, u něhož spousta dětí proplakala balík kapesníků. Vzhledem k tomu, že v úvodní části dvojky pozvolna odchází z tohoto světa Gumpův milovaný páníček Béďa v podání Boleslava Polívky, nechce se jejich tvrzení příliš věřit.

Nicméně Polívkův setrvale pozitivní úsměv má zřejmě napovědět, že na umírání vlastně není nic smutného. Ostatně Béďa se o Gumpa předem dobře postará, když ho svěří někdejšímu počítačovému fanatikovi (Richard Krajčo), který se z betonové džungle přestěhoval do karavanu na venkovské samotě.

V následující části se tento samotář s Gumpem sblíží natolik, že dokáže naslouchat jeho „vyprávění“, zapisovat je, pak knižně vydat. V tu chvíli se vydává na cesty, v nichž zřejmě kopíruje Rožkovy vlastní zážitky z doby, kdy vydal svou úspěšnou knihu.

Besedy se čtenáři i v televizním pořadu, autogramiády i návštěvy seniorů působí ze scenáristického hlediska značně sebestředně. Pro napsání dvojky patrně nebylo kde brát dost nosných nápadů, a tak se autor rozhodl věnovat víc vlastním vzpomínkám než psímu dobrodružství. To, že vypravěčem je Gump, na věci nic nemění.

Nechybí množství až školometských poučení, která sice zejména dětským divákům nemohou uškodit, ale dospělému mohou jít zejména moudra, která pronáší pan farář (Zbigniew Czendlik), dost na nervy.

Canisterapie slouží zároveň jako oslí můstek k milostné romanci, protože ve chvíli, kdy se objeví hendikepovaná dívenka, jejíž maminku hraje Vica Kerekes, je jasné, že léčba psem tu nebude tím hlavním.

Z chabého scénáře vytěžil kameraman a režisér F. A. Brabec asi maximum. Drží se většinou v přírodě, kterou umí snímat stejně pěkně jako snový duhový most, jímž se přechází z tohoto na onen svět. Když v poslední části přece jen na drobné dobrodružství dojde, umí Brabec vydolovat stopy napětí skoro z ničeho.

S vydatnou pomocí Štěpána Kozuba v roli přesně takového padoucha, jakého od něj čekáme, dokáže dostat z průhledné a velmi jednoduché zápletky i záblesky humoru. Škoda, že se nepodařilo víc využít ostatní zvířata, ať jsou to koně nebo prasátko, která působí spíše jen ilustrativně a nenesou tolik humoru a zábavných situací, kolik by si divák přál.

Rožkova reálná práce pro ochranu zvířat od charitativní činnosti, podpory psích útulků až třeba k pražské dronové show, která ukázala, že pejskaři nenáviděné petardy lze nahradit, je nepochybně záslužná.

A film k ní patří. Jen škoda, že autor nevěnoval větší péči literární přípravě, aby vznikl zajímavější příběh, v němž by také herci měli víc co hrát.