RECENZE: Almodóvar v Hořkých svátcích soustředí pozornost k sobě a procesu tvorby

Jak se proměnila jeho tvorba, bylo dobře vidět ve snímku Bolest a sláva z roku 2019. Jako by v něm zapomněl na všechny výstřednosti, jimiž byly jeho filmy proslulé, a namísto divokosti chtěl tentokrát ukázat svou zranitelnost. Šlo o jeho zřejmě nejosobnější snímek, u něhož se autobiografické čtení vyloženě nabízelo.

Nejnovější Hořké svátky v této cestě pokračují, režisér sám o nich říká, že je to film, ve kterém je k sobě nejkrutější. V centru dění zde opět stojí režisérovo alter-ego, které se potýká s tvůrčí i osobní krizí. A znovu se táže, jak oddělit tvůrčí proces od vlastního života za situace, kdy si scénář začne žít svým vlastním životem, často nezávislým na autorových původních představách.

Režisér stírá hranici mezi realitou a fikcí a ptá se při zpodobňování příběhů, vycházejících z reálného základu, kde končí umělecká inspirace a začíná parazitování na životech druhých.

Nepodepisuje se kopírování osudů lidí z režisérova nejbližšího okolí na vztazích s nimi a neslouží režisérovi psaní scénáře s názvem Hořké Vánoce jen k tomu, aby své vlastní problémy schovával za příběhy jiných.

Všechny tyto otázky, vztahující se k tvůrčí svobodě a inspiraci a etickým limitům při ztvárnění privátního života druhých, film klade prostřednictvím meta vyprávění o umění, napodobujícím život a životě, který se trochu krčí ve stínu uměleckých ambicí.

Jde o titul důsledně almodóvarovský, který nese typické znaky jeho tvorby. Esteticky vytříbená výprava i kostýmy, připomínající víc fotografie z módních žurnálů než otisk reality, obrazová stránka, v níž zaujmou černé čedičové pláže španělského ostrova Lanzarote kontrastující s oslnivou paletou barev uvnitř interiérů.

Orchestrální hudba Alberta Iglesiase, jejíž emotivní dopad ještě zesiluje použití písní mexické zpěvačky Chavely Vargasové, které podtrhují melancholické, melodramatické vyznění filmu. Nechybí samozřejmě cameo Rossy de Palma, které přesně zapadá k živelnému herectví hlavních aktérů.

Součástí Almodóvarova elegantního stylu je i hladký přechod mezi oběma časovými rovinami, tvořícími strukturu vyprávění. Dělí je od sebe více než dvacet let a postupně do sebe zapadají jako skládačka vzájemně se zrcadlících příběhů.

V tom, který se odehrává v roce 2004, sledujeme úspěšnou reklamní režisérku Elsu (Bárbara Lennieová), která se potýká s migrénami a panickou atakou. Velkou podporu má ve svém příteli Bonifaciovi, citlivém hasiči, který si přivydělává jako striptér.

Elsa je autorkou dvou nezávislých snímků. Na ostrově Lanzarote, kde jí pobyt doporučila její psychiatrička, dostane tvůrčí nutkání napsat scénář ke třetímu autorskému počinu - jako předloha pro postavy jí slouží dvě její kamarádky, s nimiž zde postupně tráví čas.

Tou první je Patricia, jíž chce pomoci vymanit se z manželství s nevěrným mužem. Ta druhá je bývalá modelka Natalia, která před dvěma lety přišla při autonehodě o dítě a trápí se. Psychosomatické problémy zjevně sužují i Elsu, která se nestačila vnitřně vyrovnat s úmrtím své matky.

S panickou atakou se před dvaceti lety potýkal i uznávaný scenárista a režisér Raúl (Leonardo Sbaraglia), který je autorem nedokončeného scénáře, jehož postavy tu před námi ožívají. Po pětiletém tvůrčím bloku do rozpracovaného projektu vkládá náměty ze života nejen svého, ale hlavně jeho letité spolupracovnice Mónicy.

Vypůjčuje si z něj komplikované vztahy i bolestná traumata s omluvou, že je posouvá do fiktivní roviny. Elsa se stává jeho alter egem, tedy něčím, čím je on pro režiséra Almodóvara. Toto dvojí čtení a překrývání života a umění či fikce ústí do hádky s Mónicou, která mu dá nový tvůrčí impuls.

Raúl se na léta natolik ponořil do světů, které jako scenárista vytvářel, že zapomněl žít v tom svém. I toto prázdno se ve filmu odráží a může vytvářet dojem, že sledujeme příběh, který není dostatečně dramaticky nebo scenáristicky dotažený v množství rozehraných motivů.

Je to ale součást konstrukce nahlížení na souvztažnost tvůrčího procesu a osobního života. Pedro Almodóvar dokazuje, že umí být k sobě upřímný v popisu toho, kdy je ve scénářích otevřenější než v reálném životě.