Článek
Pane Koleníku, začneme otázkou jen na vás. V Let’s Dance jste letos byl „jen“ druhý, tančil jste s Dominikou Roškovou. Ta byla i v české StarDance s Richardem Krajčem. Mluvila nějak o rozdílech obou soutěží?
Ján Koleník: Ten nejdůležitější rozdíl je, že v Česku pořad vysílá veřejnoprávní televize, u nás komerční. To se samozřejmě odráží v dramaturgii i v tom, jak se s celým formátem pracuje. StarDance mi připadá svižnější, konzervativnější, má jiný koncept. Na Slovensku dostává například porota větší prostor a celkově je tam možná větší důraz na show, atraktivitu a vizuální stránku.
Paní Boková, vy jste mi před rozhovorem říkala, že byste do podobné taneční soutěže nešla. Ale tančit umíte.
Kristýna Boková: Řekla bych to jemněji, tanec jsem studovala. Nikdy mě ale neživil. Ono se taky tancem moc neuživíte, pokud nejste v nějakém souboru nebo divadle. A ani tam to není nějaká finanční výhra. Já jsem se navíc záhy po studiích vdala, narodil se mi syn. Získané dovednosti tak spíš uplatňuji v rámci herectví. Využila jsem ho například v rámci divadla, které dělají bratři Formanové. U pohybového vyjádření umění jsem tak zůstala.
Tango pro 3 zachycuje i velkou řevnivost mezi tanečníky. Pane Koleníku, letos jste v Let’s Dance končil druhý. Bylo vám to hodně líto?
Ján Koleník: Nebylo mi to vůbec líto. Výhru jsem přál své velmi dobré kamarádce a kolegyni Zuzce Porubjakové. Jinak jsem byl rád, že jsem tu show dobojoval se ctí, i když jsem měl často pocit, že jsem přepálil své možnosti a špatně odhadl své síly, mentální i fyzické. Zjistil jsem, že už jsem na svých tanečních limitech a že už nedokážu tolik překvapit. Proto jsem svou druhou účast během show hodně přehodnocoval.
Mám zkušenosti s dětmi, že tančí odmalička, mají-li to v krvi. Byl to i váš případ?
Kristýna Boková: Na mě to sedí. Maminka říkala, že jsem dřív tančila, než chodila. Pouštěli mi hudbu a já se na ni různě kroutila, čímž jsem se přenášela do svého světa.
Zůstalo vám to do dospělosti?
Kristýna Boková: Ano, tančím stále. V situacích, kdy mi je/není dobře. Pomáhá mi to změnit náladu. Pouštím si k tomu odpovídající muziku. Moje hudební škála je široká.
Herci Kristýna Boková a Ján Koleník poskytli Novinkám a deníku Právo rozhovor.
A jak to máte vy, pane Koleníku?
Ján Koleník: Tancoval jsem v podstatě odmalička, k tanci jsem přirozeně inklinoval. Jako teenager jsem samozřejmě chodil i na diskotéky. Největší zlom ale přišel, když mě spolužačka přihlásila do kurzu společenského tance a výchovy. Ten mě natolik nadchl a pohltil, že jsem u tance zůstal. Z kurzu jsem pokračoval do tanečního klubu a postupně jsem se dostal až k soutěžnímu tanci. Nebyl jsem ale slovenský reprezentant ani jsem netančil v nejvyšší výkonnostní kategorii. Tanec mi dal spíš něco jiného – poznání vlastního těla, komunitu v době střední školy a také základy společenského chování a vystupování.
Nemáte na tanec moc svalů?
Ján Koleník: Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že tančit může každý bez ohledu na to, jestli má nějakou ideální tělesnou schránku. Tančit může stejně tak hubený člověk jako člověk s nadváhou. Tančit dokážou i lidé s handicapem. A to je asi nejpodstatnější. Není důležité, jak při tom vypadáte, ale jaký pocit z tance máte a jakou radost vám přináší.
Lásku k tanci jste si oba přenesli do Tanga pro 3. Natáčel se film před Let’s Dance, anebo po ní?
Ján Koleník: První byl film, tedy jestli mluvíme o poslední řadě Let’s Dance.
Jak dlouho jste se na své role připravovali?
Kristýna Boková: Asi čtyři měsíce. Záleželo na tom, jak měl Ján čas dorazit. Navíc jsem ho potřebovala trochu dohnat. On přece jen věděl, o čem „to je“. Když Ján dorazil, nechala jsem manželovi doma děti, šla po večerech zkoušet. Tančili jsme také během natáčení, abychom si kroky, vystoupení zažili.
Tanec mám spojený s určitou noblesou. Naopak v našem povolání se mluví dost vulgárně, mluví se vulgárně i mezi tanečníky?
Kristýna Boková: No jasně.
Ján Koleník: To potvrdím. Zažil jsem i situace, kdy to mezi tanečníky vypadalo jako ve fotbalové šatně. Tanec je také sport a znám ho i z této stránky. A tam asi nikdo noblesu a eleganci nečeká. Vezmu-li to z mužského hlediska, tanečníci jsou mnohdy ještě větší rivalové než v jiných sportech. Soutěží mezi sebou, stojí je to hodně peněz, takže k tomu určitá ctižádost přirozeně patří. A zároveň je v tanci velká přirozená lidská blízkost, při které se odhazují nejrůznější zábrany, i v komunikaci.
Kristýna Boková: U žen je to podobné.