Kolja je největší křižovatka v mém životě, říká herečka Silvia Šuvadová

Věřím v osud, v jakýsi předepsaný scénář života. Ocitáme se na křižovatkách, kdy máme možnost se rozhodovat. Otázka, zda jsem mohla učinit jinou volbu, nebo byla už předem daná, mě nepřestává fascinovat.

Když mi bylo osmnáct let, přijali mě na herectví na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, ačkoli jsem chtěla studovat i psychologii nebo pedagogiku. Maminka byla proti studiu herectví, tatínek mě v tom naopak podporoval.

Před nástupem na školu mě ale potkala velká láska v mém rodném Dolném Kubíně. Během prvního ročníku jsem kvůli ní zvažovala, že bych se tam vrátila. V Bratislavě, kde jsem studovala, mě tehdy navíc začali oslovovat modelingoví scouti. Jednou mě v kavárně pozorovala i dnes známá česká fotografka Anna Kovačič. Já se ale chtěla věnovat herectví.

Až o mnoho let později jsem se v Los Angeles zúčastnila módní přehlídky pro značku Fendi. Také jsem se stala tváří světové reklamní kampaně na kontaktní čočky Ciba Vision. Modelingu jsem se ale nikdy naplno nevěnovala.

Tento moment je patrně největší křižovatka v mém životě. Pamatuju si, jak jsem s velkým ruksakem odcházela ze školy na nádraží. Chystala jsem se odjet domů, abych si tam vyprala oblečení. Na poslední chvíli za mnou doslova vyletěl vrátný. Tenkrát nebyly mobily, takže by mě jinak nezastihl.

Řekl mi, že na vrátnici volali Jan a Zdeněk Svěrákovi, že prý jsou v Kolibě (bratislavská čtvrť, kde se nacházejí filmové ateliéry – pozn. red.) a že se za nimi mám okamžitě stavit. Odpověděla jsem, že to nepřichází v úvahu, protože je pátek, vlaky jsou plné a mám koupenou místenku.

Zajímalo mě, co třeba režírovali, vrátný na to, že Akumulátor 1. Film jsem neznala a trvala jsem na tom, že jedu do Dolného Kubína. Vrátný mi sebral ruksak, sdělil mi, že si ho nechá na vrátnici a ať utíkám na Kolibu. Tak jsem ho poslechla. Herci jsou trochu jako vojáci, zkrátka plní příkazy.

Na vysoké škole nás fotili a tyto portréty pak rozesílali do slovenských castingových agentur. Jedna z nich, která snad stále existuje, se jmenovala Galaxy. Svěrákovi se do Bratislavy přijeli podívat na herečku Kamilu Magálovou. Myslím, že ji zvažovali do role, která pak připadla Libušce Šafránkové.

Prý si tehdy prohlíželi fotky dalších slovenských hereček, narazili i na moji a chtěli mě vidět. K získání role nejspíš přispělo taky to, že umím hrát na housle, byť ve filmu hraju na cello. Měla jsem koučku, která si pak zahrála drobnou postavu cestující v metru, s níž se Zdeněk Svěrák dá do řeči.

Předem se to moc neřešilo. Tvůrci mi o intimní scéně řekli až těsně před natáčením. Bránila jsem se tomu, protože jsem stydlivá a velmi citlivá na své tělo. Honza Svěrák se mnou scénu rozebral z režisérského hlediska. Já ale potřebovala i otcovský přístup, kterého se ujal Zdeněk. Dali jsme si panáka a ujistil mě, že nepůjde o nic špatného nebo neslušného, že je to umění.

Vděčím za to režisérovi Patricku Grandawovi, který tehdy končil studium na Univerzitě Jižní Kalifornie. Američané milují Prahu, jeho nevyjímaje. Tvrdil mi, že Kolju viděl sedmnáctkrát.

Napsal scénář svého prvního snímku Melting Glass, v němž mi napsal postavu na tělo. Nějakým způsobem se mu podařilo najít telefonní číslo na mou maminku, u které jsem zrovna byla, když volal.

Film jsme natočili v Praze v roce 1999, pak jsem s ním odletěla do Ameriky nadabovat postsynchrony. Anglicky jsem do té doby skoro vůbec neuměla.

Ano, do Států jsem jela na půl roku na turistická víza. Amerika se mi od začátku velice zamlouvala. Jsou dva typy lidí. Jedni Los Angeles milují kvůli moři, kosmopolitě, tamním lidem a jeho energii. Druzí ho nenávidí, vadí jim, že město nemá centrum a kavárničky.

Rok jsem pak čekala na pracovní víza. Bylo těžké je získat, opět mi v tom pomohl oscarový Kolja. Našla jsem si dobrého právníka z New Yorku, a když už jsem s vízy definitivně mohla odjet, přišlo 11. září 2001. Maminka dostala strach a nechtěla mě pustit. Přestěhování jsem odkládala, až mi platnost víz málem vypršela.

Hodně, protože jsem zpočátku bydlela se Slovákem a scházela se zejména se svými krajany. Spolubydlící mi poradil, abych začala číst anglické knihy o tématech, která mě baví, a každé slovo, jemuž bych nerozuměla, si podtrhla a přeložila pomocí slovníku. Řídila jsem se tím, navíc jsem si pouštěla filmy s anglickými titulky.

Nejnáročnější byly rozhovory s Američany. S učitelkou, k níž jsem také docházela, to bylo snadné, při běžných konverzacích na schůzkách daleko těžší. Američané jsou však empatičtí.

Najala jsem si i slavného kouče přízvuku Roberta Eastona, který pracoval s řadou hvězd. Účtoval si dvě stě dolarů na hodinu. Kvůli vysokému věku už nemohl řídit, a tak jsme uzavřeli dohodu. Po večerech jsem ho vozila na večírky a pak zase domů a on mě během těchto jízd učil americký akcent. Radil mi, abych slovensky hovořila jen v nejnutnějších případech se svými příbuznými.

Od momentu, kdy jsem už mluvila plynně anglicky, což bylo v roce 2004 při natáčení hororu Puppet Master vs. Demonic Toys, už to šlo snadněji. Natočila jsem pak asi dvacet nezávislých filmů. Byla jsem ve finále castingu na Bond girl v Casino Royale mezi posledními pěti uchazečkami. Nálepkovali mě, že jsem něčím mezi Cameron Diazovou a Michelle Pfeifferovou.

Pomohl mi v tom můj zájem o duchovní život. Los Angeles je nejenom centrum filmového průmyslu, ale i západní spirituality. Herci jsou velice citliví, potřebují se hodně věnovat svému nitru. Většina z nich medituje, je to pro ně stejné jako dát si kávu. Dostala jsem se díky tomu do okruhu hollywoodských herců a producentů. Byl mezi nimi například Jim Carrey nebo Jeff Goldblum, s nímž jsem se párkrát potkala i mimo tato skupinová setkání.

Bylo to v době, kdy jsem se začala intenzivně věnovat spiritualitě. V roce 2013 jsem získala zelenou kartu a po dalších pěti letech i občanství. Paradoxně jsem se téměř okamžitě po jeho získání vrátila na Slovensko za nemocným tatínkem.

Osobní kurzy se zaměřují na hlubokou práci s emocemi. Online škola nabízí dvouleté studium, ale zájemci si mohou vybrat například i měsíční členství.

Myslím, že se od ostatních koučů liším tím, že pracuji se všemi částmi nás samých. Kladu stejný důraz na mysl, emoce, srdce, tedy lásku, i na naše fyzické tělo. Není možné pracovat jen s jednou částí a tu druhou podceňovat nebo ji nechávat stranou.

Říkám tomu vertikální učení. Stejně jako se napojujeme na vysoké frekvence a světlo, jdeme zároveň hluboko do sebe, do největších traumat a bolestí. Věřím, že jakmile uvolníme zaseknutou energii v sobě, ovlivníme tím naši realitu.

Pořádám i výpravy na energeticky silná místa. V srpnu vyrážíme na mystickou horu Untersberg, která se nachází kousek od Salcburku na hranici Rakouska a Německa. Dalajlama o ní řekl, že je srdeční čakrou Evropy.