Článek
Jsme v Česku. Začněme Milanem Kunderou, jeho románem Nesnesitelná lehkost bytí. Do kin šel film režiséra Philipa Kaufmana v roce 1988. Jak dobře jste znala autora knižní předlohy, než jste začala točit snímek, díky němuž jste se prosadila ve světě?
S Milanem jsme se poznali ještě před první klapkou. Povečeřela jsem s ním a jeho ženou Věrou asi týden před zahájením natáčení, kdy jsem se dozvěděla, že mě obsadí do hlavní role Terezy. Času na přípravu jsem moc neměla, tedy neměla jsem skoro žádný. Musím říct, že to nebylo snadné. Už jen to, že jsem musela mít v angličtině český přízvuk, bylo složité. Navíc jsme začali natáčet film závěrečnou tragickou scénou… Asi si dokážete představit, kolik emocí tohle vše ve mně spouštělo.
V Československu jste tehdy natáčet nemohli. Vadilo vám to?
Studená válka nám cestu do Prahy, Československa, uzavřela. Škoda, ale hodně jsem četla. Měla jsem také skvělou asistentku Martinu. Hodně mi v pochopení mé postavy pomáhala. Celou dobu na mě třeba mluvila přízvukem, jakým jsem měla ve filmu mluvit já. Vysvětlovala mi, co by jako Češka (ne)dělala. Pomohla mi naposlouchat váš jazyk. Zněl mi v uších jako hudba. Hodně jsme si povídaly. Byla takovou mou záchranou vestou ve světě, který jsem ne vždy jako Francouzka chápala.
Já ji znám. Jmenuje se Martina Skala, roky žije v Hollywoodu, píše skvělé knihy a je výborná výtvarnice.
Ona žije v Hollywoodu?
Ano, s manželem už řadu let. Kdysi mi vyprávěla, že se k natáčení dostala přes dalšího slavného Čecha, Miloše Formana. Vidíte, svět je malý.
Tak ji ode mě pozdravujte. Vážně mi při natáčení moc pomáhala. A víte, co je zvláštní? Jak šla má kariéra dál a dál, hodně věcí ze začátků jsem zapomněla. Jakmile jsem přejela české hranice, byly vzpomínky zpět. Byly tak živé, Martina do nich patří. Byla mou jistotou při natáčení Nesnesitelné lehkosti bytí. Jak jsem říkala, do natáčení mě „hodili“ na poslední chvíli, což není snadné. Každé ráno jsem si četla v knize to, co budu točit. Tohle je pro mě důležité. Sice vím, že převést literární děj do filmu nelze, ovšem pochopení textu je k jeho natočení zásadní. Dává vám to prostor pro vaši fantazii, otevírá to vaši duši.
Přečetla jste i jiné knihy Milana Kundery?
Ano, protože mě ta první zaujala.
Jenže jemu se váš film nelíbil, co vím.
Bylo to tak. Milan byl, co se týče vlastní tvorby, zásadový. I proto se mu film podle jeho slavné knihy nelíbil. Nelíbil se ani jeho ženě Věře. Ta mi ale řekla, že – ač s výsledkem moc nesouzní – já jsem se jim líbila. Snad to neříkala jen ze slušnosti. Spíš ne, vysvětlovala mi ještě, že já jsem literární podobu Terezy do filmu dokázala poměrně hezky převést. Jisté je, že po tomhle filmu Kundera k žádnému zfilmování svého díla nesvolil.
Juliette Binocheová byla jednou z hlavních hvězd 60. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (2026).
Jaký máte k filmu, který patří mezi ty zásadní vaší kariéry, vztah? Přece jen, kniha je skvělá, film také.
Zpočátku jsem nevěděla, co s ním. Věděla jsem, že Kunderovi moc spokojení nejsou. Zároveň to, že já jsem se jim líbila. Dokonce mi Věra říkala, že jsem „aspoň něco zachránila“. Já sama jsem byla na film hrdá, musela jsem o něm mluvit s novináři. Hledala jsem způsob, jak vše ustát. Zmiňovala jsem často knihu. A možná, že díky mně, díky filmu si někdo román přečetl. Všichni víme, jak těžké je převést podobnou látku do filmu. Když ji natáčíte, neměla by vás předloha svazovat. Musíte předlohu v určitém duchu zradit, abyste natočili skvělý film. Jinak to nejde.