Hlavní obsah

Je snadné jít na potrat? Na natáčení Tance s medvědem jsem začala pochybovat, říká režisérka

Mají se stát rodiči, když lékaři zjistí, že jejich dítě pravděpodobně má vrozenou vývojovou vadu. Do takové situace postavila režisérka Jitka Rudolfová protagonisty svého nového dramatu Tanec s medvědem. Ve snímku se zabývá dilematem, zda si potomka s Downovým syndromem nechat, či ne, na což podle filmařky neexistuje zcela správná odpověď.

Foto: Bontonfilm

Filmová režisérka a scenáristka Jitka Rudolfová

Stručně
Souhrn je vygenerován pomocí umělé inteligence.
  • Režisérka během natáčení filmu Tance s medvědem začala pochybovat o svém jednoznačném postoji k potratům.
  • Zkušenost s druhým dítětem, které mělo po porodu zdravotní komplikace, ji přiměla obdivovat rodiče pečující o děti s vážnými problémy.
  • Ve snímku figurují i skuteční lidé s Downovým syndromem.
Článek

Utvořila jste si na tu palčivou otázku během produkce názor?

Na začátku projektu byl jednoznačný. Pokud bych se o vážné vývojové vadě dozvěděla v brzkém stadiu těhotenství, zřejmě bych si dítě nenechala.

Během natáčení jsem ale o svém postoji začala pochybovat. Přemýšlela jsem o tom, jestli je opravdu snadné jít na potrat. Tak to ostatně měli všichni mí spolupracovníci. Každý do projektu vstupoval s určitým přesvědčením a jinou rodičovskou zkušeností.

Trailer filmu Tanec s medvědemVideo: Bontonfilm

Jaká byla ta vaše?

Když jsem čekala první dítě, screeningy mě v podstatě nezajímaly. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by s miminkem mohlo být něco špatně. Říkala jsem si, že i kdyby bylo, nějak to zvládneme.

S druhým potomkem přišla změna. Po porodu se u něj objevily náhlé zdravotní komplikace, které intenzivně trvaly zhruba rok. Bylo to asi nejhorší období v mém životě. Cítila jsem bezmoc, že mu nedokážu pomoct a ulevit mu od trápení. Lékaři nám navíc nenabídli adekvátní dlouhodobé řešení.

Jako rodič nemáte jinou možnost, než ten boj vést a snažit se najít cestu k uzdravení, což se naštěstí povedlo. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc obdivuji ty, kteří se starají o dítě s daleko závažnějším problémem. Otevřeně přiznávám, že jsem tím ztratila odvahu mít dalšího potomka.

Filmem lehce přesahujete do složitější tematiky interrupcí, které jsou až na výjimky zakázané třeba v Polsku nebo v některých státech USA.

Od počátku projektu jsem zdůrazňovala, že film není o legální stránce potratů. To je docela jiná otázka, byť osobně zastávám názor, že ženy mají mít právo rozhodovat o svém těle a životě.

Narážím tím právě na zmíněnou Trumpovu politiku nebo situaci v Polsku, která je v tomto ohledu katastrofální. S obavami taky sleduji vzrůstající vliv českého Hnutí pro život. Je nebezpečné a přijde mi nutné o něm mluvit, ač se jím náš snímek nezabývá.

Jak se zrodil jeho námět?

Stojí za ním producenti z Luminar Filmu, kteří se setkali s podobným příběhem. Jejich známá řešila s manželem stejný problém jako hrdinové našeho filmu. Navzdory tvrzení lékařů se jim pak ale paradoxně narodilo zcela zdravé dítě.

Ve snímku figurují i skuteční lidé s Downovým syndromem. Bylo těžké s nimi pracovat?

Ač jsme tyto děti měli předem vybrané, do poslední chvíle jsme netušili, jaké s nimi natáčení bude. Nevěděli jsme, jak budou reagovat na kamery a kolik toho budeme schopni nasnímat.

Měla jsem tedy strach, nakonec to však bylo krásné. Zjistili jsme, že přítomnost štábu berou bez potíží a umí být autentické. Některé scény jsme oproti scénáři lehce přizpůsobili, aby pro děti nebyly nepříjemné nebo deprimující.

Největší dětskou roli Adama má Lukáš Dvořák, jehož mámu ztvárnila Petra Špalková. Ve většině společných záběrů je na něj hodná, v jednom mu ale vyhubuje.

Snažila jsem se Lukymu vysvětlit, že Petřina zloba je jenom jako, že ho má pořád ráda, s čímž nám dost pomáhala i jeho skutečná maminka. Petra nicméně onu „drsnou“ scénu zahrála samozřejmě velmi realisticky. Luky se přes ni nedokázal přenést a do konce natáčení byl vůči Petře uzavřenější.

Ve starším rozhovoru pro Právo jste řekla, že vám v českých filmech chybí pevnější politické vyjádření. Vzkazujete něco novým snímkem?

V Tanci s medvědem na politické proklamace nebyl prostor. Předně v něm jde o smíření se svým rozhodnutím a o hledání naděje.

Co se politiky týče, snažím se v ní angažovat spíše osobně. Dávat najevo vlastní stanovisko a podporovat to, o čem si myslím, že je správné. V dnešní době je víc než kdykoli předtím důležité nemlčet, být aktivním občanem, nebýt lhostejný k veřejnému dění a věcem kolem nás.

K soudobému dění ve svých filmech rozhodně nebyla netečná Věra Chytilová, která vás učila na FAMU. Jaká byla coby kantorka?

Začátky byly obtížné. Věra každého hodně zkoušela, jak reaguje, zda se při kritice složí, nebo přejde do vtipného argumentačního protiútoku. Klidně někomu řekla, že je blbec, aniž by to myslela zle. Studenty se snažila postrčit k uvědomění si zásadních věcí.

Podle Chytilové je režisér lovec, který musí během natáčení získat co nejrozmanitější materiál a herecké situace a být vždy ve střehu. I chyba při natáčení může být ve střižně přínosem, když z ní vzejde jiný, nečekaný tvar. To mě na filmové tvorbě baví. Když se děje přesně to, co předpokládám, bývá to nuda.

Jitka Rudolfová

  • Rodačka z Jablonce nad Nisou přišla na svět 5. října 1979.
  • Režii vystudovala na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku a na pražské FAMU.
  • V roce 2009 debutovala Zoufalci, generační výpovědí o tehdejších třicátnících.
  • Natočila i drama Rozkoš, pohádku Hodinářův učeň a komedii Život pro samouky.

Výběr článků

Načítám