Dnes lidé ukazují svoje skutečné barvy, říká režisér filmu Chica Checa Šimon Holý

Mám rád výzvy a tou tentokrát byl pokus vytvořit film pro širokou diváckou obec způsobem, který by nesnižoval jeho umělecký a řemeslný potenciál. Často jsme se s producentkou Alžbětou Janáčkovou bavili o tom, jak na festivalech málokdy nacházíme filmy o závažných tématech, které by vyprávěly danou látku lehce. Kolikrát jste v poslední době odešel z kina se smutkem a pocitem zmaru? Já mnohokrát.

Podobný pocit zmaru mám ale i při sledování divácky úspěšných českých komedií, které sklouzávají k hloupým stereotypům. To jsme s Chica Checa nechtěli. Chtěli jsme ukázat vztah matky a syna, poukázat na všudypřítomnost lidské rozličnosti, snažit se vytvořit dialog a zároveň nepřejít do útočného tónu „kulturních válek“, které se nám snaží politici a některá média vnutit. Osvětu v tom určitě vidím.

Měli jsme testovací projekci ve Zlínském kraji a byla poměrně dost pozitivní. Měl jsem radost, že ve filmu viděli lidé to, co znají ze svého okolí. Nutno dodat, že jsem strávil sám dost času na vesnici a Chica Checa do jisté míry vznikla i z mé potřeby se vymezit vůči silnému trendu českého filmového sociálního realismu, který má tendence vesnici ukazovat jen jako zdroj chmur a smutného života.

Každý dosavadní film jsem mámě pouštěl v různých variantách střihu a vždy měla nějaké zajímavé a dobré postřehy. V tomhle filmu navíc stejně jako v předchozím Hello, Welcome také hraje. Zajímalo mě proto, co si bude myslet o výsledku, jakkoli scénář už četla předem. Pustil jsem jí tuším jednu z prvních verzí střihu, film skončil a následovalo mlčení. To jsem u ní ještě nezažil. „Co ti budu podívat… To je život, no,“ vypadlo z ní a tím tak trochu zpětná vazba tentokrát skončila. Myslím, že to je ale hlavně tím, že máma nebyla spokojená v jedné scéně herecky sama se sebou. (směje se)

Zábavné ale je, jak se nám film propojil se životem. Máma za mnou poprvé v životě letěla sama do Paříže, přesně jako Zdena za svým synem. Navíc za mnou letěla den poté, co jsme tam film dobarvili a fakticky dodělali. Týden před ohlášením programu karlovarského festivalu jsme se zase potkali na letišti v Nice a jeli do Marseille, kam původně v mnoha verzích scénáře měla Zdena za synem taky jet.

Zdeněk Troška inspirací nebyl, upřímně vůbec, ale kdyby náš film zlidověl stejně jako Slunce, seno, jahody, tak se vůbec nebudu zlobit. Znamenalo by to, že jsme ve správný čas správně poukázali na nějaké společenské pohyby a jevy.

Myslím, že jde o intuici. Hodí se na danou roli? Umí roli předat něco ze sebe? Chce jít do projektu i s něčím víc, než „že přijde“? To jsou otázky, které si pokládám sám a posléze i s vybranými herci a herečkami. Občas se stane, že zjistíme, že se míjíme, a pak je v pořádku spolupracovat na něčem jiném jindy.

V případě Pavly Tomicové a Chica Checa to byla ale dost výjimečná situace. Spolupráce s Pavlou je vždy radost, ale tentokrát jsem chtěl „objevit“ někoho jiného. Nechtěl jsem se opakovat. Pavla byla ale přesvědčená, že to má hrát ona. Bránil jsem se tomu, a až po několika kolech castingu jsem jí zavolal, že to tedy může s Honzou Cinou zkusit. Hned po pár vteřinách na té zkoušce bylo jasné, že měla pravdu a Zdenu musí hrát ona.

Rád bych ho někdy natočil. V tuto chvíli se ale soustředím na několik jiných projektů, které se musí stát dřív. Muzikály jsou navíc hodně náročné finančně a utáhnout takový projekt způsobem, který by zajímal i diváky, je poměrně velké sousto.

Jsme na tom bídně. Queer charakterů je málo a často jsou to jen tragické postavy, které konají činy z deprese, zoufalství, smutku nebo jako reakci na nesnášenlivou většinu. Radosti je v jejich životech pomálu a nemůže ani trvat dlouho. I proto jsme Chicu Checu záměrně stavěli jinak.

Myslím, že je audiovize natolik široký prostor, že se v ní mohou objevit pozitivní, negativní i vícevrstevnaté a komplikované queer postavy. Debata se ale většinou stáčí pouze k traumatu a coming outu. Máme na víc, ale to musí hlavně pochopit lidé v rozhodujících pozicích.

Ministr Klempíř stihnul na sociálních sítích také negativně hodnotit dokumentární televizní sérii Jsme tady, kterou produkuji společně s Annou Lísalovou pod naší společností První řada. Přišlo mi to úplně zbytečné hlavně z toho důvodu, že sérii vytýkal něco, co jí vytýkat nelze. Psal, že je série podpořena Státním fondem audiovize na úkor dokumentů pro důchodce či mládež. V sérii Jsme tady ale věnují její autoři Gregor Valentovič a Filip Titlbach oběma skupinám velký prostor. Šlo tak o zjevnou kulturní válku, do které se odmítáme pouštět. Přijde nám to nedospělé a zbytečné.

Nejde jen o vztah ministerstva k filmové tvorbě, ale obecně k celé kultuře. Politická debata nad ní je žalostná. Jsme svědky toho, že tu máme zcela neschopného ministra, jenž vědomě či nevědomě škodí celému svému resortu. Ten se po něm bude muset mnoho let vzpamatovávat a stavět zpátky na už tak znavené a podfinancované nohy. Máme tu opravdu strašně moc šikovných lidí a způsob, jak málo jsou podporovaní ve srovnání s takovou Francií, mě pokaždé zaráží, rozesmutňuje a rozčiluje.

Každá země, každá společnost má svou dominantní kulturu. V případě Francie je to film, u nás to spíš padá na knihy. To hodně definuje roli kinematografie v dané zemi. O filmu se ve Francii mluví víc i jinak: zevrubněji, vášnivěji a s větší znalostí kontextů. Filmaři jsou lépe zaplacení, mají lepší podmínky, zachází se s nimi s větším respektem a ve výsledku také mají čas se dívat na filmy svých kolegů či kolegyň a s takovou znalostí dále a úspěšněji posouvat úroveň, formu a stav své kinematografie.

Hodně mě taky zaujala debata při svícení na place nebo během barvení filmu. Měli jsme opravdu skvělou zkušenost s Vincentem Amorem, který našemu snímku dodal úplně jiný barevný nádech, než jsme u českého filmu zvyklí. Myslím, že ho to lecčím ve výsledku posunulo a dodalo mu novou vrstvu.

Nevím, zda nám hrozí „slovenská cesta“, ale faktem je, že nám vládne Andrej Babiš a stínově i vedoucí Úřadu vlády Tünde Bartha. Propojení tak není jen „ficovské“, ale i zcela hmatatelně „orbánovské“. Trochu mě uklidňuje, že Češi jsou historicky větší pohodáři. Nechtějí dělat úplně rázné změny, neradi narušují domácí pohodu, kdy se má každý trochu blbě a to je fér. To dobře znázorňuje i naše Poslanecká sněmovna, Senát a prezident.

Jedna věc je ale jistá: debata o queer tématech v Česku se za poslední roky proměnila, a to napříč generacemi i médii. Bohužel k horšímu. Jako hudební dramaturg Prague Pride Festivalu to vidím i ve způsobu, jak s námi komunikují lidé, organizace a společnosti. Na jednu stranu je to sice smutné, ale na druhou se více „ukazují skutečné barvy“. Konečně vidíme, kdo to opravdu s podporou lidských práv myslel vážně a kdo si nás, queer lidi, bral jako rukojmí pro vytěžování vlastního zisku.

Jsem si jistý, že za pár desítek let ten stav dnešní debaty bude všem připadat ostudný a „prehistorický“. Vím taky, že si budu dobře pamatovat, kdo co řekl a jak se choval, když došlo na lámání chleba.

Rozhodně se situace mění k lepšímu. Nastupuje mladší generace, která víc vnímá důležitost kontaktu se zahraničím. Krátké filmy cestují všude po světě, animovaná i dokumentární tvorba sbírá různá velmi zásadní ocenění.

Poslední na řadě je hraný film, kde je situace složitější. Velmi zjednodušeně – a berte to, co říkám, prosím, s jistou rezervou: západní filmy jsou výrazně odvážnější tematicky i formálně. Mám pocit, že všechny instituce v našem geografickém prostředí se takových filmů dost bojí a pro pocit pohody uvnitř všech rad a rozhodujících skupin zůstávají u filmů, které jsou konsenzuálně „bezpečné“.

Co naplat, že většinou jsou tyto „bezpečné“ filmy nakonec ty méně objevné. Základně uspokojí každý divácký segment, nikoho moc nerozčílí a může se jet dál. Špatné je, že pak moc nezajímají agenty, zahraniční distributory ani festivaly. Krátký film i animace si mohou dovolit být mnohem odvážnější, a proto pak bývají mezinárodně i výrazně úspěšnější. Přeji nám všem větší odvahu.