Dakota Johnsonová: V lásce je možné všechno, randění je krásné i děsivé zároveň

Je krásná, chytrá a ví, co chce. Přesně to vás napadne, když se s ní setkáte a začnete poslouchat to, co vám sděluje. Vedle herectví spoluřídí produkční společnost TeaTime. Právě ta stojí za filmem Splitsville, který přivezla do Varů. Druhým snímkem byla Dokonalá shoda, v němž hraje s velkým kamarádem, hercem Pedrem Pascalem (mj. hvězdou seriálu The Last of Us).

Oba filmy jsou o lásce. Tohle téma mě nyní oslovuje. Dokáže lidem pomáhat, zachraňovat je, dávat jim naději. Proto se podobným romantickým rolím nevyhýbám. Dostávám je a neodmítám. Ovšem ráda bych si zahrála i psychopatku. Přijímám cokoli, co mi dává smysl, věci do sebe musejí zapadat. U Dokonalé shody se to stalo. Líbí se mi už myšlenka promyšleného dohazování. Připomíná mi produkci, jíž se také věnuji. I tam musíte mít kontakty, umět s nimi pracovat, abyste v branži uspěli.

V něčem se podobá herectví. I na natáčení, před ním a po něm musí vše klapat, aby výsledek stál za to. A je pro mě zásadní, jak spolu lidé na place vycházejí, jak spolupracují. Pokud se neshodneme, neposuneme se dál. Nemůžu, lépe řečeno nechci už ztrácet čas v toxických situacích. Jedna z výhod produkce tedy je, že můžu dát dohromady opravdu úžasné lidi a díky tomu vytvořit něco, doufám, dobrého, kvalitního.

Než jsem za vámi přišla, zrovna jsme si povídali přes FaceTime. A kde jsme se potkali? On by vám asi řekl, že než jsme se začali naplno kamarádit, viděli jsme se několikrát. Tvrdí, že se známe od roku 2014. Já si to ale nepamatuju.

Já si to fakt přesně nepamatuju. Jasně se mi vybaví vzpomínka na jedno setkání na letišti před pár lety. Opravdu velmi blízcí jsme si tak tři čtyři roky.

Může i nemusí. Romantické filmy jsou obvykle o tom, že za ni bojujete, protože si myslíte, že ten dotyčný či dotyčná za to stojí. Usilujete o to, aby vás vnímali, ale je tohle skutečná láska? Souvisí nějak s tím, v čem žijeme, kolik peněz máme, jaký životní styl chceme? Tohle vše aktuálně rezonuje i našimi skutečnými životy, reálným světem, sociálními sítěmi.

Lidé si myslí, že by měli žít takhle a takhle, mít přesně tolik peněz, protože tohle a tohle vidí na internetu. Ale jsme jen lidské bytosti. Nebylo by místo podobných „snů“ lepší být opravdu milován nebo milována? Položme si tuto otázku, hledejme na ni upřímnou odpověď a možná se k sobě budeme všichni chovat lépe.

Myslím, že v lásce je možné vše. Podívejte se na některé seznamovací aplikace. Jsou úžasné. Znám lidi, kteří se díky nim vzali. Pak znám jiné, které dali dohromady přátelé. Na lásku neexistuje správná nebo špatná odpověď.

Oni vůbec nechtěli, abych byla herečka, takže mi žádnou nedali. Což je asi dostatečná rada…

Jsou. Chystám se na jeden celovečerní film. Bude malý. Natáčíme ho s Vanessou Burkhartovou, která hrála mou dceru v úspěšné komedii Cha Cha Real Smooth (2022, Apple TV+). Je to neuvěřitelná herečka…

V téhle souvislosti je taky vtipné, že jsem vždycky měla pocit, že nejsem připravená režírovat celovečerní film…

Ono je to celé o sebevědomí. S Vanessou se cítím jistě. Znám ji velmi dobře. Mám taky pocit, že ji musím chránit. Když napsala scénář, nebylo co řešit. Plus zpracováváme téma, které je mi blízké, o mladé ženě s autismem. Nechtěla jsem ho předávat někomu jinému.

Je silnější, hlasitější, upřímnější, než býval, o tom vůbec není pochyb. Je to dobře. Ženský pohled na věc, ženská mysl pomáhá měnit věci kolem nás. Je jiný než mužská síla. Jsem proto nadšená, že přibývá filmařek, spisovatelek, hereček, žen, které najednou režírují, jako třeba Scarlett Johanssonová, jež „najednou“ vyrazí se svým filmem (Eleanor the Great) do Cannes.

S tímhle nemám osobní zkušenost, ale od přátel vím, že najít si partnera je těžké. A taky ve filmu vidíte zážitek ženy, která jde na rande a je napadena. I to je součástí randění. Je krásné i děsivé zároveň. Nikdy nevíte, s kým se setkáte.

Dávám si záležet na tom, abych nepracovala s lidmi, kteří jsou nelaskaví, nadutí, až zlí. Nechci být s těmi, kteří odmítají spolupracovat. To je pro mě skutečně toxické prostředí, v němž nechci být.

Ano, pracuju s umělci. Všichni tedy pracujeme s emocemi. V branži je prostor pro různé typy lidí, kteří by si ale měli ve výsledku sednout. Tím neříkám, že by měli hned ve všem se všemi souhlasit.

Hádky na place jsou zdravé. Miluji diskusi, atmosféru, kdy zvítězí nejlepší nápad. Není to ovšem boj ani závod. Je to hledání nejlepší cesty k cíli. A já se o svých pocitech nebojím mluvit.

Každému radím: najděte svůj vnitřní hlas, poslouchejte ho. Tím, že jsem občas v pozici producentky, si navíc mohu lidi vybírat.

Vážně? Jsem pro vás stará?

Je to vtipné. Můj první film jaksi vyplynul ze situace. Hrála jsem dceru své matky, režíroval mě můj nevlastní otec (Antonio Banderas), držela jsem často svou sestru, která celou dobu plakala.

Ale najednou jsem věděla, že tohle mě baví, a říkala jsem rodičům: dostaňte mě ze školy, chci hrát, prosím. Jenže oni mi to nedovolili. Musela jsem si počkat do osmnácti let.

Tehdy jsem odešla z domova. Začala jsem se živit, začala jsem chodit na konkurzy. A když se ohlédnu, jsem vděčná za dobu, kdy jsem mohla být jen dítě. Cítím taky neuvěřitelnou vděčnost za svůj nynější život, za kariéru, za lidi, se kterými jsem pracovala a které jsem potkala, za místa, která jsem navštívila. Najednou jsem tady s vámi, ve městě, které vypadá jako Disneyland. Je to tu šílené. Je to tak krásné. Nemohu být za svůj život vděčnější.

Lákají mě, jen je to vždy zavazující. Vím, že v podobných případech musím myslet na čtenáře, fanoušky. Chci, aby v kině našli to, co si vzali z knih. Zároveň vím, že ne vždy to jde a že ne všichni budou spokojení. Sama moc ráda čtu. Vnímám proto, že knihu jednoduše celou promítnout do filmu nejde.

V rámci natáčení si musíte dopřát trochu tvůrčí svobody, něco pro film přikrášlit, cosi seškrtat… A pokud na place pracujete s autorem, který na adaptaci svého díla pracovat chce, hodně to všem pomůže. To se stalo u Temné dcery (2021). Režisérka Maggie Gyllenhaalová filmu skutečně dokázala vtisknout svůj pohled na děj a divákům se líbil.

Miluji tištěné knihy, ale mám také iPad. Čtu opravdu velmi ráda, i proto v TeaTime literaturu podporujeme. Máme svůj knižní klub. Získáváme rukopisy od nakladatelství a pomáháme jim dostat se dál, ke čtenářům.

Já? Já na to vážně nejsem. Nedokázala bych to. Psaní mi připadá jako magie, jako dar, který nemám. Podobně jako spisovatele obdivuju novináře. Vždycky si při sledování jejich práce říkám: Jak dokážou lidi zaujmout? Jak umějí vytvořit to, co chtějí lidé číst?

Nejsem. Vím, jak na tom se psaním jsem. Mám deník, píšu si do něj pravidelně, občas i naprosto šílené věci.

Hledáme odvážné nápady. Něco, co je buď vizuálně, nebo emocionálně provokativní, a nemyslím to v sexuálním smyslu. Chceme mít věci, které jsou odlišné od těch, které můžete sledovat v televizi, na streamovacích platformách. A ano, zaměřujeme se na ženy. Nemusí být nutně v rolích hrdinek. Někdy dělají až nepochopitelné věci, protože jsou naštvané.

Hudba je moje vášeň. Sice sama moc veřejně nezpívám, protože jsem trémistka, ale jinak jsem muzikou posedlá. V TeaTime dělávám s Emily Keatingovou (herečkou a hudebnicí) každý měsíc náš playlist. Vlastně si pořád posíláme písničky. Chceme, aby naše nabídka byla co nejnovější.

Moment, podívám se (vše zkontroluje v mobilu). Nejvíce u nás lidé teď poslouchají Beach Boys, vidím tu i Serge Gainsbourga… To stačí, ne?

Musím to dělat, i když… Jsem ráda, že ručička barometru úspěšnosti se posouvá od tvrdých dat jinam, díky za to. Měření úspěchu čehokoli pouze na základě čísel, tržeb? Tomu moc nerozumím. Podívejte se na Jurský svět, který šel nedávno do kin. Všichni přece věděli, že zaboduje. Jenže stejně tak slaví úspěch Dokonalá shoda, malý film. Nejlepší přece je to, že lidé vůbec jdou do kina.

Další úspěch tvůrce je – což je fakt nadstavba –, když si z kina odnesou nějaké pocity, když o filmu mluví, když za vámi přijdou na ulici, osloví vás a řeknou, tohle se mi líbilo. A občas je pro filmaře, producenty úspěch jen to, že se něco dokončí. Jako producentka si připadám jako programátorka. Když se film podaří naprogramovat, vyslat k divákům, jsem šťastná.

Nějaké nabídky se ke mně už dostaly, zaujaly mě, ale vždy z nich sešlo, protože do nich stále vstupovala natáčení. Čekám na ten správný čas, pak divadlo klapne, o tom nepochybuji.

V New Yorku anebo v Londýně.

Ano, je to cesta, jak dostat snímky do kin, za diváky. I proto miluji návštěvy festivalů, protože všichni na nich milují filmy. Je to kouzelná bublinka ve světě plném chaosu a bolesti. Myslím, že umění může lidi opravdu oslovit. V případě Varů jsem byla hodně zvědavá na to, co mě čeká.

V Cannes jsem si to uměla představit. Ale tady? Nepřestávám se divit. Všechno tady je naprosto krásné. Třeba ohromující divadlo, kde jsem uváděla Splitsville. Taky jsem četla o termálních lázních a o tom, že byly pojmenovány po králi Karlovi. Je to pravda?

Ano, pálilo mě pak z něj v nose, ovšem určitě je to dobré a zdravé pití. A nebyly Karlovy Vary německé?

Vidíte. Jsme zase u příběhů, které jsou stále s námi. Jsem si jistá, že si město prohlédnu. Bude to klidně ve čtyři v noci, ale projdu si ho.