Feldman je jedna z velkých osobností, kterou nejde pominout, řekl před koncertem dirigent Petr Kotík

Já o tom takto neuvažuju. Důvod asi nějaký je, ale o důvody se nemusí člověk starat. Od tzv. osvícenství jsme v západní kultuře naučeni všechno zdůvodňovat a myslet si, že všemu rozumíme a tomu, čemu nerozumíme, můžeme brzo rozumět, když to zanalyzujeme a logicky zvážíme. Ale čím jsem starší, tím více poznávám ten strašný omyl cesty, kterou se vydala západní společnost. Dokonce si začínám myslet, že společnosti jako je na Středním východě mají z tohoto důvodu daleko větší budoucnost.

Člověk se snaží věnovat věcem, které mají nějaký vztah k práci, kterou dělá a Feldman se jeví v hudbě 20. století jako jedna z obrovských osobností. Pokud člověk tvoří muziku a má určitou inteligenci, tak dělá muziku doby, ve které žije, a ne nějaké vykopávky, čímž paušálně nekritizuju minulost, protože minulost je strašně důležitá. Historie pro mě byla ve škole vždycky nejzajímavější předmět, protože historie je paměť a jak víme, že bez paměti nic nejde. Ale když člověk dělá hudbu své doby, tak hraje skladatele z té doby a Feldman je jedna z velkých osobností, kterou nejde pominout.

O Feldmanovi by se mělo vědět více. Ani netuším, jestli víte, že neměl maturitu. Přitom to byl jeden z nejvzdělanějších lidí, které jsem kdy potkal a od kterého jsem četl texty. Z dnešního pohledu jsou závažnější než ty od Johna Cage. Když v roce 1995 přišel na koncert, kde se uvádělo Feldmanovo dílo For Philip Guston, kritik Alex Ross, který tehdy ještě psal do New York Times, na něj napsal rozsáhlou kritiku. Začínala asi takto: „V úterý sem slyšel v Carnegie Hall Mahlerovu osmou, v pátek jsem slyšel dílo stejného rozsahu a velikosti, i když ansámbl byl mnohem menší.“

Po berlínském představení mu musím dát za pravdu, že z dvacátého století jsou v instrumentální hudbě na jeho počátku obrovská Mahlerova symfonická díla a pak tento Feldman. V těch pěti hodinách není nudný ani malý moment. V celých pěti hodinách.

Feldmana přitom nikdo nebral vážně a velmi na něj útočili evropští skladatelé jako Pierre Boulez. Feldman a Cage pro ně byli amatéři, zvlášť Feldman, protože v určitém období svého života chodil do práce, do krejčovské dílny svých rodičů v Queensu.

A hlavně byl pro ně amatér, protože dělal něco jiného než všichni ostatní, což je přijatelné jedině, když je to někým certifikované, originalita musí být ověřena. Musí být certifikována úspěchem u publika. Ale když něco originálního tady náhle vznikne před našima očima a nikdo vlastně neví, co to je, tak se na to každý kouká s podezřením.

Právě jsem přijel z Berlína, kde jsem 25. března se S.E.M hrál Feldmanovu skladbu For Philip Guston. Byla to velmi zajímavá zkušenost, protože jsem tuto skladbu hrál od roku 1988 do roku 2000. Pak jde člověk dál a dělá jiné věci. Nemyslel jsem si, že ji ještě budu hrát, protože to není něco, co se jen tak odehraje, je to pětihodinová skladba, kde člověk celou tu dobu neodloží nástroj, ale záhy poté, co jsme v listopadu 2016 začali plánovat koncert v Doxu mi den po Vánocích přišel zoufalý telefonát z Berlína, jestli bychom nehráli toho velkýho Feldmana. Na kolenou mě uprosili. Ale to taky něco říká o jeho muzice.

Když ji hrajeme, tak vždycky sedím zády k publiku. V triu musíme sedět tak, abychom na se sebe mohli koukat a já si vždycky sednu zády k obecenstvu, takže nevím, co se v něm děje. Až když skončíme, tak se ohlédnu. Takže jsem se otočil a bylo tam narváno jako na nějakém rockovém koncertu. Bylo tam dvanáct set lidí, tři sta jich stálo pod pódiem.