Článek
Váš kolega Jožo Ráž loni a opakovaně i letos prohlásil, že za dva roky skupina Elán skončí. Potvrdíte to?
Patejdl: Jožo občas taková prohlášení mívá. Ve skutečnosti je to tak, že mezi sebou máme určité dohody o tom, že nikdo z kapely nemůže jen tak říct, že za týden končí, a jen tak odejít. Máme nasmlouvané koncerty, měli bychom nahrát ještě alespoň jednu řadovou desku.
Tato dohoda mezi námi se nyní obnovuje vždy po dvou letech. Jožo mluvil o dvou letech proto, že jsme novou dohodu mezi sebou podepsali loni. Všichni máme jistotu, že Elán bude tím pádem fungovat ještě více než rok. Co bude dál, to se uvidí. Možná Elán skončí, možná ne.
Jak ta dohoda přesně vypadá?
Patejdl: Je to taková chlapská, tedy džentlmenská dohoda, kterou vždy po dvou letech obnovujeme. Měli jsme to vlastně od začátku našeho fungování. Když jsem v pětaosmdesátém roce odešel, nahlásil jsem to rok dopředu, před vypršením dohody. Elán je vlastně takový malý podnik a musí v něm tím pádem platit nějaká pravidla.
Byla dohoda mezi vámi vždy jen na dva roky?
Baláž: Ta doba se měnila, ale vždycky jsme věděli, na jak dlouho jsme v kapele vázáni. Součástí toho byla a je i výpovědní lhůta, která je jeden rok. V té dohodě je přesně dané, jakou práci v období, kterého se týká, uděláme.
Dovedete si představit, že Elán příští rok skončí?
Baláž: Jednou to určitě přijde, ale nemůžeme říct, kdy to bude.
Patejdl: Když měl Jožo v roce 1999 těžkou havárii, vypadalo to, že Elán už nikdy fungovat nebude. Ani tehdy, ani nyní nepřemýšlíme o tom, co by bylo, kdyby Elán neexistoval. Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Až to přijde, budeme se na to muset připravit a budeme se tomu muset přizpůsobit.
Baláž: Já to zatím neberu moc vážně. Navíc mi budou padesát let po skončení existence kapely chodit tantiémy za písničky…
Jožo Ráž také uvedl, že se vám nedostává financí. Musím se přiznat, že to dost dobře nechápu. Jste úspěšná kapela, vaše koncerty bývají vyprodané, vaše písničky se neustále hrají v rádiích, o nové i staré desky je zájem. V čem je tedy problém?
Baláž: Rozhodně nejsme bohatá kapela. Odvíjí se to od ekonomiky slovenského a českého trhu. Uspořádáme tolik koncertů, o kolik je zájem. V praxi to znamená, že nás ročně vidí, podle mého odhadu, maximálně dvě stě tisíc diváků. Víc lidí na naše koncerty z nějakých příčin nepřijde. Když dorazí dost lidí na pět koncertů, máme menší režii, než když přijde stejný počet diváků na deset koncertů.
Problém je v tom, že jsme si nasadili laťku tak vysoko, že nemůžeme někam přijet a jen tak zahrát. K našim koncertům patří kvalitní zvuk, kvalitní výprava, projekce. To všechno stojí stejně jako v Anglii nebo Německu. Vezměte si jenom, že pohonné hmoty jsou u nás dražší než v Německu.
Cena vstupenek na naše koncerty ale nemůže být taková jako v Anglii nebo Německu, protože kupní síla Slováků a Čechů je menší. Náš honorář z koncertů tvoří to, co zůstane po zaplacení všech těch nákladů, o kterých jsem mluvil. Laik si může myslet, že máme vysoké honoráře. Ve skutečnosti je to ale jinak.
Znamená to, že Elán se už nikdy nevrátí například do klubů?
Baláž: To je zase otázka peněz. Kluby mají malou kapacitu…
Patejdl: Není to ale vyloučené. Nemám teď na mysli přímo hraní v klubech, ale bavíme se i o jiném typu produkce. Je například populární vystupovat s orchestrem nebo hrát unplugged. To všechno je ve hře.
Když to ale řeknu sám za sebe: kdybych měl žít pouze z peněz, které vydělám v Elánu, tak mi to nestačí. Máme sice vyšší příjem, než je průměrná mzda na Slovensku nebo u vás, ale rozhodně není takový, jaký mají politici nebo celebrity. Z hudby se jednoduše na vyšší úrovni žít nedá.
Co je to ta vyšší úroveň?
Patejdl: Z mého pohledu je to například bydlet v něčem lepším než v panelákovém bytě. Jožo má pravdu v tom, že naše příjmy nejsou adekvátní naší slávě.
Baláž: Já si nemyslím, že jsem horší muzikant, než je Hossa hokejista. S hudbou se ale nedostanu do NHL. Slovenskou kapelu na západě nikdo nechce, protože tam mají své.
Zažili jste někdy dobu, kdy jste si mohli říct, že žijete tzv. nad poměry?
Baláž: Dá se říct, že těsně před sametovou revolucí jsme se měli velmi slušně. Bylo to ale relativní, protože mé nároky byly adekvátní mému věku.
Koupil jsem si auto značky Daewoo, což bylo v Německu to nejhorší, které tam jezdilo. Jestli se tomu dá říct život nad poměry, pak ano, bylo to na konci osmdesátých let. Lépe jsme na tom nikdy nebyli.
Opravdu?
Baláž: V devadesátých letech to dokonce byla naprostá katastrofa. To, co bylo úspěšné za komunistů, nikdo nechtěl. Nás se to samozřejmě týkalo, na naše koncerty lidé skoro vůbec nechodili. Zlepšilo se to po roce 2000, kdy si lidé udělali jasno ve svých osobních prioritách a začali chápat, jaká hudba je v životě nejvíc ovlivnila a provázela. Za tím vším ale byla nesmírná práce, kterou jsme Elánu vždy věnovali.
Patejdl: Když člověk nemá rodinu, nemá velké životní nároky a má více peněz než jeho kamarádi, je oblíbený. Na konci osmdesátých let jsme byli oblíbení i my, protože jsme své kámoše zvali na víno a nebyl v tom žádný problém. Předesílám, že jsme tehdy neměli žádné závazky a většinou jsme bydleli u rodičů.
Když jsem v pětaosmdesátém odešel, nahlásil jsem to rok před vypršením dohody.