Edna O'Brien: Irsko změny bolí

Bojím se, že se ocitáme na půdě, kde je nejspíše doma Sigmund Freud. Nevím, jestli dovedu rozpoznat pozadí mého vztahu k Irsku. Mohu jen říct, že toho na své rodné zemi právě tolik miluji, jako nenávidím. Ve své poslední knize, kterou jsem nazvala V lese, vyprávím autentický příběh trojnásobné vraždy, jejíž obětí je matka, dítě a kněz. Ze všech stran se na mě sesypali a ptali se, proč se věnuju takovým tématům, jako by šlo o prohřešek vůči Irsku. Ale já jsem si je vybrala proto, že mě zaujalo, napsala jsem to, jako by šlo o řeckou tragédii.

Snad to souvisí s tím, jak jsem vnitřně ustrojená, jak jsem byla vychovávaná v přísnosti a s předsudky, podobně jako třeba Joyce. Žili jsme v izolaci na farmě, poblíž nebyl žádný náklaďák naložený knihami a o mou výchovu se postaraly řádové sestry v klášteře. Vštěpovaly mi zákazy a příkazy způsobem, který je na hony vzdálen jakékoliv víře nebo náboženství. Vyžadovaly poslušnost, představovaly moc, které se malá holka musí podřídit, zatímco já jsem byla plná romantických tužeb a zároveň pocitů potupy a ponižování. Jak jsem o tom psala ve své trilogii Venkovská děvčata, tyranii pro vás může zosobňovat politická diktatura, stejně jako diktát společenských předsudků a nakonec i výchova vlastní matky nebo otce.

Ovšemže údělem spisovatele je exil, a pokud ne rovnou vnější, tak určitě ten vnitřní. Literatura vás neosloví a nenavede k tomu, abyste se jí věnoval proto, že jste nadaný, geniální nebo protože si spokojeně žijete. Spisovatel se ocitá v exilu přirozeně kvůli svým konfliktům, které jej nutí k psaní a z nichž vznikají příběhy. Literatura je opakem toho, co se nazývá pohodlí, a moje bezdomovectví je dobrovolné, ale nevyhnutelné. Neznamená to ale, že můj původní domov není základem veškeré mé tvorby. Právě naopak, ranné zkušenosti vás poznamenají na celý život. Na druhou stranu jsem měla štěstí, že jsem mohla odejít do Londýna, do Anglie, jejíž jazyk jsem ovládala.

To není tak úplně pravda. Když jsem začala psát, věnovala jsem se skutečně dětství, ale později jsem přešla i k dalším tématům. Má trilogie o ostrově ukazuje, jak nedávný náboženský konflikt v Irsku ovlivnil především jih ostrova, Irsko, o němž se příliš nemluvilo, protože v popředí zájmu bylo Severní Irsko. Také jsem psala o interrupcích, které u nás stále nejsou legalizované. V jednom mém příběhu otěhotní dívka s přítelem svého otce. V doprovodu rodičů se vydá do Anglie na potrat, ale je zadržena a vrácena zpět, načež se její případ dostane do novin a ona je vláčena v médiích. Konají se pochody, někteří protestují, jiní její úmysl schvalují. Snažila jsem se ukázat, jak se humanita i soucit zcela vytratí v průběhu událostí, jež postupně přerostou v politiku, v boj předsudků a ignorance. Protože to je hlavní rozměr politiky.

Domnívám se, že jde vedle ukončení bojů v Irsku o jednu z nejdůležitějších událostí. Ale zatím je příliš krátká doba na to, abychom hodnotili a znali všechny důsledky, jaké to přineslo pro životy obyčejných lidí. Oni pijí jako předtím, vstávají ráno ve stejnou hodinu. Celá myšlenka sjednocení byla dosud založena především na ekonomickém rozvoji. V první řadě se mluví o penězích a o volném obchodu. Proto musíme ještě chvíli počkat, jestli nová Evropa přinese i rozvoj jazyků, literatury, hudebních stylů a prolínání, obohacování kultur. Jestli Irové budou zvídavější a budou se více rozhlížet po vzdělanějších částech Evropy.

Zatím se bojím, že takzvaná globalizace a komercionalizace všeho způsobuje pravý opak. Zemědělci ze západu Irska dostali peníze, aby si nakoupili moderní stroje a zmechanizovali farmy. Teď jen zbývá vyřešit, jak je přimět k tomu, aby se pustili i do čtení. Protože jazyk upadá, chybí soustředěnost a pozornost k literatuře, knihy se nečtou. Irsko je dnes ve stadiu přerodu. Referendum, které dopadlo velmi těsně ve prospěch připojení k EU, zvrátila až města. Venkov se stavěl jednoznačně proti. Z Irska se stává moderní země, ale na vesnici lidé žijí úplně jinak. Postupné změny bolí, jako když se dětem prořezávají zuby.

Myslím si, že Unie s tím - chtěla bych zdůraznit - dočasným mírem nemá co dělat. Stále dochází k nucenému stěhování rodin z některých lokalit a nezapomeňte, že militantní skupiny obyvatel schraňují zbraně, hlavně protestantští ozbrojenci z toho vyšli dost lacino. Tehdy se podařilo dosáhnout zastavení bojů, za což se zasloužil Jerry Adams ze strany Sinn Fein, ale i další. Umožnila to i změna britské vlády, Tony Blair. Ačkoliv si o něm dnes můžete myslet a říkat cokoliv, tehdy přinesl změnu britské politiky. Vždyť Margaret Thatcherová nechávala předtím umírat protestující Iry, kteří drželi hladovku, a říkala tomu vítězství. Ukazovala na rebely a mluvila o lidech, kteří mají na rukou krev. Jenže tohle byla také krev na rukou, ačkoliv nemusela ani zmáčknout spoušť. A v neposlední řadě otevřela cestu k míru Clintonova administrativa, protože začala naslouchat i irským katolíkům. Oni předtím skutečně představovali občany druhé kategorie.

Řeknu vám něco legračního. Mých prvních sedm knih bylo v Irsku ve své době zakázáno. Lidé je přesto pašovali z Británie a četli. Setkávala jsem se s ženami, které mi říkaly, že jsem změnila jejich život a otevřela jim oči. A já jsem jim odpovídala, že bych si hrozně přála změnit život i sama sobě.

Může se zdát, že psaní přináší spisovateli katarzi a pocit uvolnění z vlastních traumat. Ale to vůbec není pravda. Když píšete, musíte umět vytrvat. Protože zatímco jednu knihu napíšete snadno, dvacet to už je pořádná fuška. Ale nakonec zjistíte, že pocit svobody příliš dlouho nevydrží, svoboda nepředstavuje nic trvalého, spočívá jen v několika okamžicích. Ty přicházejí, když něco překonáte, když nastane krize, a vy se musíte s novou situací vyrovnat. Z malého všedního života člověk na chvíli dosáhne na něco mnohem většího. Jinak žijeme - tady bych použila vaše předchozí slovo - ve vězení svých těl a myšlenek. Když jsem jako mladá, nevzdělaná venkovská holka objevila literaturu, pociťovala jsem ji jako svobodu. Vždyť máma mi málem spálila knihu Seana O'Caseyho, kterou náhodou našla v mé tašce. Ale nikdy jsem se necítila zcela osvobozená.

Abych ale zodpověděla, na co jste se ptal: Ženám se dostalo za poslední léta hodně práv, mají možnosti, o jakých se jim předtím nesnilo. Ale společně jsme neosvobodili ženské tělo a ženské představy od předsudků společnosti a od mužského nazírání.

Mužské a ženské psaní se lišit nemusí. U těch největších knih, když hodnotíte jejich styl, to nemusíte ani poznat. Madame Bovaryovou mohla klidně napsat žena stejně jako Flaubert. Mohu vás ovšem ujistit, že zůstává nebetyčný rozdíl mezi rolí spisovatele a spisovatelky. Žena musí překonat mnohem víc obtíží a být desetkrát silnější než muž, aby se jí dostalo podobného uznání za její romány. Podle mého názoru kritici - a jde o oboje pohlaví - tradičně oceňují více mužskou literaturu. V neposlední řadě se ženské spisovatelky ocitají v mnohem větší samotě, neboť člověk s tak osamělým povoláním potřebuje společníka, partnera, někoho, kdo jej bude podporovat a starat se o něj, aby mohl psát. Bude mu pomáhat a trochu se i podřídí, aniž bych to myslela nějak špatně. 

V životě bych neodsuzovala, ani neobviňovala člověka, který spáchal sebevraždu, a ani jeho matka, otec, děti, přátelé, starosta z jeho města nebo kněz nemají právo ho soudit. Strach ze smrti je v každém z nás velký, a proto i v zoufalství musí člověk najít odvahu, aby to uskutečnil. Každý k tomu máme sklon a jen někdy z milosti boží, z milosti našich přátel nebo z posledního záchvěvu naděje, kterou pocítíme, nakonec odoláme.

Ve své hře Virginia jsem se snažila přiblížit osobnost Virginie Woolfové, její psaní, její obtížnou povahu i to, jak postupně propadala šílenství. K mému údivu jsem zjistila, že se to většinou dělo hlavně poté, co dopsala knihu. Zvláštní, že místo úlevy ji zachvacovala deprese, a jak víte, ona nakonec spáchala sebevraždu. Ale to ráno, než odešla z domova a zanechala manželovi dopis, v němž nenajdete žádná jazyková kouzla ani slovní ornamenty - jde o jednoduchý, možná nejdojemnější a nejsilnější dopis, jaký kdy napsala - prokázala, že byla zcela při smyslech. Když se šla utopit, musela projít přes pole, kde už tehdy ráno pracovali lidé. Musela překonat mnoho překážek a potom ještě nasbírat kameny, aby si jimi zatížila tašku. Uměla totiž plavat.