Článek
Hraje se v Divadle na můstku, kde sídlí i Rističův loutkářský institut. V prvním patře se nachází nově rekonstruovaný historický sálek, v němž Česká komorní opera hodlá navázat na "bohatou tradici šlechtického divadla, provozovaného v pražských palácích a zámcích v 18. a 19. století" komorními inscenacemi nabízejícími "dosud neznámý pohled na operní díla". Proto si tvůrci zvolili úpravu Jana Křtitele Kuchaře, která Dona Giovanniho redukuje na smyčcový kvartet a výběr zřetězených árií a ansámblů.
Až potud by bylo vše v pořádku a věřím, že by se diváci mohli těšit z celkem půvabného "rodinného" Giovanniho, kdyby ovšem to, co jsem zhlédla spolu s přibližně stovkou diváků, vesměs cizinců, nemělo až příliš daleko ke slibovanému uchvácení "vynikajícími výkony sólistů našich předních scén, nápaditou režií, výpravnými historickými kostýmy i dekorativní scénou barokního divadla".
Co se prvního týče, sólistické obsazení osvědčeného typu KMČ (=kdo má čas) obsahuje vskutku kromě jmen méně známých i uznávané špičky v daném oboru (Aleš Briscein, Jevhen Šokalo), s výpravnými historickými kostýmy i dekorativní scénou už to bylo horší, ale budiž. Jenže co z toho, když po hudební stránce šlo o produkci, kterou nelze nazvat jinak než šmírou, v níž se marně honili udýchaní sólisté s kvartetem nepříliš sehraných muzikantů, o stylové interpretaci ani nemluvě, nápaditá režie se omezila na operní posunčinu či nudné postávání. To vše za jednotnou turistickou cenu 870 Kč.
Dojem z Dona Giovanniho České komorní opery vede k podezření, že jde jen o další past na cizince, jaká se nabízí například v desítkách pražských kostelů každý podvečer bez záruky skutečné kvality.