Článek
Nejde jistě o nejlepší Andersonův film. Do letošního programu zapadl spíše jako jeden z těch, které mezinárodní soutěž celovečerních filmů, což je páteř každého velkého festivalu, odlehčí.
Soutěžní projekce jsou sice ještě v běhu, ale už je tu několik horkých kandidátů na Zlatou palmu a další ocenění.
Hodně se mluví například o výkonech německé herečky Sandry Hüllerové, která hraje ve dvou soutěžních filmech – pokaždé naprosto jinou roli – a v obou je výborná. Tím prvním byl působivý film britského režiséra Jonathana Glazera The Zone of Interest (Zóna zájmu), v němž Hüllerová ztvárnila manželku velitele koncentračního tábora Osvětimi Rudolfa Hösse.
Tom Hanks a Scarlett Johanssonová před premiérou filmu Asteroid City.
Hössova rodina čítající pět dětí si vybudovala luxusní sídlo bezprostředně vedle zdi lágru. Ale nic z toho, co se uvnitř dělo, si nepřipouštěla, přestože dnem i nocí stoupal z komínů hlučný hustý dým a plameny. A Hüllerové Hedwiga, která jediné, co si z těch hrůz „brala“, byly šaty, kožichy a šperky zavražděných lidí, je žena s tak dokonalou absencí lidskosti, že nad tím zůstává rozum stát a dech se tají.
Naopak ve snímku francouzské režisérky Justine Trietové Anatomie d’une chute (Anatomie pádu) dává Hüllerová hlavní postavě Sandře takovou nálož emocí, že jdou diváci po celou dobu s ní a bojí se, co by mohlo vyjít najevo.
Sandřin manžel byl totiž nalezen bez známek života pod jejich domem a způsob pádu připouštěl cizí zavinění. Nikdo jiný než Sandra v tu chvíli v domě nebyl. Obvinění je tedy nasnadě a diváci sledují, jak se před soudem bez sebemenšího důkazu veřejně rozpitvávají i ty nejintimnější podrobnosti Sandřina manželství i života a jak málo stačí, aby byl člověk ponížen až dno.
Herečka Sandra Hüllerová a režisérka Justine Trietová představily v Cannes film Anatomie pádu.
Zatím nejpozitivnějším snímkem soutěže byl film slavného finského režiséra Akiho Kaurismäkiho Kuolleet Lehdet (Mrtvé listy). Jeho hrdinové v podání Almy Pöysti a Jussiho Vatanena jsou na počátku osamělí tak, jak to snad jen Kaurismäki dokáže vyjádřit. Setkají se náhodou v karaoke baru, oba vycítí příležitost najít spřízněnou duši, ale jsou příliš nesmělí a opatrní, než aby se sblížili. Jejich osudy se pak odvíjejí s mnoha překážkami, které jim scenárista a režisér klade do cesty. A z rádia se každou chvíli ozývají zprávy z ukrajinských bojišť…
Film je to přesně takový, jak to má člověk rád. Smích střídají slzy dojetí, divák je půldruhé hodiny napnutý a nemyslí na nic jiného, než aby ten starý finský lišák Kaurismäki dovolil, aby to těm dvěma vyšlo. A po skončení filmu už jen na to, že když někdo opravdu umí, vypadá jeho dílo jednoduše a snadně, a stačí k tomu osmdesát pět minut. Ovace vstoje po slavnostní projekci ostatně vehnaly dojetí do tváře i Kaurismäkimu.
Mezi velmi dobře hodnocené filmy patří i May December amerického režiséra Todda Haynese, v němž se slavná herečka s tváří Natalie Portmanové v rámci přípravy na svou novou roli přijíždí seznámit se ženou, kterou má hrát na plátně (Julianne Mooreová) a jejíž milostný život před dvaceti lety rozbouřil bulvár i celou zemi.
„Je skvělé hrát ve filmu, kde je tolik lidských emocí a tak výborně napsané ženské postavy,“ řekla Portmanová a vyjádřila zároveň oba výrazné rysy letošní canneské soutěže.