Žít ve stejné době jako pan Jiří Suchý

Je tomu pár let, co po koncertě Jiřího Suchého v jednom menším městě na úpatí Jizerských hor jistý mladý muž shrnul své dojmy do okouzlené věty: „Stejně máme štěstí, že žijeme ve stejné době jako pan Jiří Suchý.“

Trochu jsme se tomu tehdy zasmáli, ale on to myslel vážně. Kromě toho, že jeho nadšení pádně vyvrací občasná tvrzení, že Semafor je divadlem jen pro generaci, která na jeho humoru vyrůstala, mě ta věta přiměla k zamyšlení, co vlastně znamená.

Žít v jedné době se dá s ledaským. S Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, od nichž se učil právě Jiří Suchý, s Johannem Sebastianem Bachem, ale taky třeba s Adolfem Hitlerem. Záleží na tom, co dotyční nabízejí a co si od nich hodláme vzít.

Ten mladý muž tehdy měl pocit, že ho Jiří Suchý spoluvychovával. On by jistě zaprotestoval, že nikoho nikdy svým uměním vychovávat nechtěl, ale přesto tak činil. A spoluvychoval celé generace. Hned v první hře Člověk z půdy, kterou se v říjnu 1959 otevíralo divadlo Semafor, zazněla písnička Léta dozrávání, známější jako Obnošená vesta.

Písnička o tom, že „život je pro mne obnošená vesta / šedá a nudná, jak to račte znát“ a o tom, že pokud má člověk v duši zmatek, nemá to řešit tím, že si lehne na koleje. A to dokonce ani tehdy, kdy si myslí, že k tomu má pádnější důvody. O těch ví Jiří Suchý své, prožil si krizových okamžiků v divadle i v životě dost. Ale nikdy se nenechal otrávit, natož pak zlomit. A všem, kdo mu chtějí a umějí naslouchat, poskytl svými texty stohy návodů, jak na to.

„Je však třeba začít znova / Nenechat se odradit / Dejte prosím na má slova / Jinak se snad nedá žít“. Vzpomínáte? Anebo ještě lépe: „Ten, kdo se řehce / Mračit se nechce / Ten bude lehce s životem se prát…“

Přitom o vlévání optimismu do žil toho Jiří Suchý ví také dost. Včetně ideologií vnucovaného a povinného optimismu let těsně předsemaforských i těch pozdějších normalizačních.

Snad právě proto jeho umění nikdy neagitovalo, ale poskytovalo návody k žití skrze humor. Moudrý humor. Skrze písničky o věcech samozřejmých i výjimečných. O kotěti v botě, o rose, o vadnoucím tulipánu, o vyšinutém trpaslíku, o jedné zbloudilé kulce, o řece, po které připlul jazz, o tom, že komu potmě zhasne svíčka, nesmí se bát. A taky o tom, že kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde.

Za všechny tyhle návody k žití psané s hravostí, láskou a úctou k češtině, za radostnou energii, s níž je ve svých letech stále z jeviště rozdává, za jeho pochybování, skromnost a neokázalost a za mnohé další, chci poděkovat. V neposlední řadě za to, že „nikdy si říkat nebudem, že život je obnošená vesta“. To pro mě znamená žít ve stejné době jako pan Jiří Suchý. A je to opravdu štěstí. Nebo spíš klika, jak by nejspíš řekl on.