RECENZE: Vygruntujte si své životy v Prádelně v Brooklynu

V době, kdy drama i divadlo prochází velkou proměnou, omyto vlnami coolness, moderny, postmoderny, doku, imerze a dalšími žánrovými i formálními tsunami, se Shanley tvrdošíjně drží intimního příběhového dramatu.

Sleduje v něm životní osudy jedinců často z okraje společnosti anebo postavených do krizových situací, jež vyžadují razantní přehodnocení dosavadního života a nové nastavení jeho dalšího směřování.

Taková je i Prádelna v Brooklynu a její hrdinové. V nepříliš vábném prostoru mezi hučícími pračkami a policemi s pracími prostředky se potkají majitel prádelny Owen a zákaznice Fran, oba bez partnerů, zato se zážitky, které je do nového vztahu zrovna neženou. A ačkoli to mezi nimi zajiskří, očekávaná love story se nekoná.

Owen je obezřetný samotář, který si kolem sebe vybudoval hranice, jež lze jen těžko narušit, a Fran řeší složitou rodinnou situaci se svými sestrami-dvojčaty, která pro ni bude znamenat nesnadné rozhodnutí. Prozrazovat více by znamenalo připravit diváky o požitek z rozvíjení zápletky.

Prádelnu v Brooklynu nastudoval herec Roman Zach, pro něhož je to zatím třetí režisérský počin. Je typické, že zároveň hraje i roli Owena, protože jeho režie hodně vycházejí z hereckých protagonistů a jejich souhry. Ve ztvárnění Owena Zach netlačí na sympatickou stránku své postavy. Jeho Owen je sice charismatický muž hodný ženské pozornosti, současně ale svým opatrnickým chováním své okolí i odpuzuje.

Co ostatně čekat od muže, podle něhož je momentálně dobrým východiskem nechat se srazit autem pro vyplacení pojistky? Rozhodně nebudí dojem spolehlivé opory do života, kterou by silně potřebovala Fran. Ta je v podání Nikol Kouklové sice poměrně aktivní ženskou bytostí, svou rázností ale zastírá i spoustu nejistoty a mindráků. A dilema, před které ji staví vztah k sestrám, jí budování nového vztahu rozhodně neulehčuje. Obě sesterská dvojčata ve dvou výstupech úspěšně typově odlišuje Kateřina Zapletalová.

Prádelna v Brooklynu diváky pobaví i dojme. Text i inscenace se pohybují na samé hranici sentimentu, nicméně vyváženého úměrnou dávkou humoru. Zaujme situacemi a vztahy, v nichž se řada diváků může i poznat, a ústí do poslání, že stojí za to začínat znovu, i když se to zdá skoro nemožné.