RECENZE: V divadle se točí film. Příběh o tom, jak mohl český magický odboj odvrátit válku

Představení vychází ze skutečného příběhu českého hermetika Jana Kefera, který se za protektorátu zapojil do odboje proti nacismu.

Inscenace dostala podobu imerzivního divadla, ve kterém diváci sedí okolo filmového „placu“ a představují, ať chtějí, či ne, komparz. A jsou tak přímými svědky fiktivního natáčení velkofilmu inspirovaného touto neuvěřitelnou kapitolou československých dějin.

Tvůrci je do děje vtáhnou záhy a lidé se nechají, někteří dostanou hned při vstupu do sálu rekvizity a celé publikum přiměje jedna z hereček zpívat společně část Svatováclavského chorálu. A společný zpěv jedné z nejznámějších modliteb za vlast se tak mimoděk stává jednou z nejsilnějších chvil představení.

Režisérku hraje Magdaléna Borová. Je rádoby empatickou tvůrkyní, která se snaží z herců dostat maximum tím, že je nutí hledat v sobě klid a duchovní rozměr a přenáší to i na komparz. Diváci jí to snadno věří a zvrat do hysterického záchvatu, když po telefonu během natáčení řeší nemocné dítě a matku, nejednoho dost zaskočil.

Klíčovou postavu Jana Kefera ztvárnil Štěpán Lustyk, jenž hermetika a kabalistu hraje jako velmi plachého muže, který si je nejvíce jistý při svých magických praktikách. O jejichž moci a síle je ale skálopevně přesvědčen. Jeho ženu Dagmar hraje Nataša Bednářová, která dostala možnost použít více ze svého hereckého rejstříku a plně toho využívá.

Není tedy jen oporou svému muži, s nímž sdílí jeho poslání, ale v inscenaci se postará o jedny z nejsilnějších momentů. Součástí děje je totiž také natáčení oblíbeného „filmu o filmu“ a když představitelka Dagmar Keferové vypráví novinářce, jak se natáčel její výslech gestapem, u kterého musel být i malý chlapeček představující pětiletého synka Keferových Reginalda, jde publiku mráz po zádech.

V dalších rolích se představí Pavel Batěk, který s viditelnou chutí hraje tápajícího prezidenta Edvarda Beneše, Andrej Lyga, Matěj Šumber i tvůrci inscenace Petr Erbes a Boris Jedinák. Scénografii připravil Antonín Šilar a jejím hlavním prvkem je klíčovací zelené pozadí, které se používá při natáčení v ateliéru.

Dodává celému představení takový veselý rámec, do zelených trikotů s kuklami jsou zahalené i postavy, které přenášejí věci, jež se mají ve filmu vznášet - třeba těžké víko od sarkofágu. Zelená barva má samozřejmě také svůj význam v magii - používá se ale v jiných případech, než o jaký šlo Keferovi a spol.

Motiv natáčení filmu vlastně celkově dává představení humorný rámec. Odlehčuje ale téma, které veselé není. Ani českému magickému odboji se nepodařilo válku odvrátit a jeho představitel Jan Kefer zahynul v koncentračním táboře.

Když totiž na podzim roku 1938, krátce po podpisu Mnichovské dohody a před německou okupací českých zemí, navštívil s dalším hermetikem Františkem Kabelákem prezidenta Edvarda Beneše s nabídkou pomoci v podobě astrálních útoků proti Adolfu Hitlerovi, prezident je odmítl. Kefer a jeho přátelé se přesunuli do ilegality a během protektorátu podnikli několik tajných akcí s cílem zasáhnout samotné centrum nacistické moci.

Gestapo ale bralo aktivity hermetiků vážně a Kefer byl v roce 1941 zatčen a deportován do koncentračního tábora Flossenbürg, kde později zemřel. Tvůrci se během příprav setkali také s Reginaldem Keferem, synem Jana a Dagmar Keferových, který po smrti obou rodičů vyrůstal jako sirotek u prarodičů a je jedním z nositelů příběhu a odkazu svých rodičů.

„Jan Kefer se snažil změnit svět způsobem, který pro nás může být těžko pochopitelný, ale myslel to naprosto vážně. Mám pocit, že mnoho lidí, kteří jsou aktivní a snaží se ovlivnit věci kolem sebe, se setkávají s tím, že je veřejnost vnímá jako nepochopitelné nebo směšné,“ uvedl před premiérou Petr Erbes.

Keferův příběh sice tvoří jádro inscenace, ta se ale dost vztahuje k současnosti. Klíčové je zamýšlení se nad tím, jak může člověk z pozice jedince ovlivnit vývoj světových událostí. Nebo jakou sílu může mít opravdu niterné přání.

Divadlo o českém magickém odboji není nikterak převratným dílem. Pomohlo mu zasazení do filmového natáčení, které je zábavné a pěkně odpozorované. Inscenace je tak spíše o kolektivní kreaci a snaze o dobré dílo, příběh Jana Kefera jen pootevírá a může být návodem k dalšímu studiu.