Článek
Baal je anarchistickým výkřikem Brechtovy ztracené generace s čerstvou zkušeností první světové války, prohrané revoluce, generace zbavené iluzí a naplněné odporem vůči establishmentu měšťácké společnosti pohlcující každou formu protestu.
Gaydečka našel adekvátní výraz brechtovského rebelujícího gesta v rapu jako současné formě osobní výpovědi. Výrazná je vstupní scéna Brechtova dramatu: Baal je pozván na honosný večírek elit, kde každý jeho sebedrsnější projev je beznadějně utápěný v hysterií oblepeném uctívání módní celebrity. Je to společnost, jež nutí Baala k stále větší agresivitě a cyničnosti. A čím drsnější a krutější jsou jeho činy, tím tragičtější a rozporuplnější postava se z něho stává.
Tomáš Krutina má pro Baala charismatický zjev, raperské kvality i hereckou opravdovost. Tedy všechny parametry stát se božským hlasatelem své generace. Jenže je až příliš přitažlivý. Brechtův Baal je také mstivý, zlý, odpudivý a nespravedlivý k sobě i svému okolí. Reakce publika na sobotní premiéře, připomínající atmosféru spíše rockového, respektive raperského koncertu než divadelního představení, ale Krutinova Baala jednoznačně adorovaly a fandily mu od začátku až do konce.
Sympatie diváků k tomuto Baalovi podporuje i připsaná úvodní scéna, kde se z roztomilé dětské podoby Wolfganga a Johannese rodí rapeři Baal a Ekart. Baalova rozporuplnost se tak z postavy do značné míry vytrácí a souhlasný smích hlediště přehlušuje i místa, kde by diváky mělo spíš zamrazit.
To je jediná, i když nikoli nepodstatná výtka vůči Gaydečkově inscenaci, která jinak přetavila Brechtovu prvotinu do osobité, dynamické a energií všech aktérů nabité podívané. Podstatnou kvalitou je tu hudba Jamese Colea a Rista Sokolovského, která inscenaci udává rytmus, inspiruje pohybové řešení a účinně propojuje jeviště s hledištěm.

Zleva Tomáš Krutina a Filip František Červenka jako dětské předobrazy budoucích raperů Baala a Ekarta
Baal je při vší své drsnosti zároveň Brechtovým nejpoetičtějším textem, plným metaforických obrazů. Gaydečka si s poezií rozumí, jak dokazuje i jeho neméně pozoruhodná, leč laděním zcela odlišná inscenace Schimmelpfennigovy scénické poemy Létající dítě v libereckém Malém divadle. A je dobře, že při vší té halasné raperské provokaci se mu z Baala poezie nevytratila, jen nabyla (i díky překladu Kateřiny Bohadlové) na adekvátně hrubším současném ladění.

Společenské elity tu v ostré groteskní karikatuře představují Tomáš Milostný a Eva Salzmannová.
Gaydečkův Baal má nespornou hodnotu generační výpovědi a šanci oslovit i publikum, které jinak do divadla nechodí. Co víc by si Brecht, toužící po apelativním diváckém divadle, leč v Čechách obdařený nešťastnou nálepkou politizujícího mravokárce, mohl přát? Snad jen, aby si diváci neodnesli jen zážitek z prima raperského mejdanu, ale aby je inscenace přiměla přemýšlet o tom, co že je ten raper Baal vlastně zač.
| Bertolt Brecht: Baal |
|---|
| Premiéra 7. listopadu 2026, divadle Komedie, Městská divadla pražská |
| Překlad: Kateřina Bohadlová. Úprava: Lukáš Cenker a Eliáš Gaydečka. Režie: Eliáš Gaydečka. Scéna: Anna Münzbergerová. Kostýmy: Linda Lukáčová. Pohybová spolupráce: Michaela Dzurovčínová. |
| Hodnocení: 80 % |


