RECENZE: O (bez)moci dnešních teenagerů

V inscenaci Moc bezmocných se nepředstaví herci ND, nýbrž třináct českých a slovenských teenagerů ve věku 15 až 18 let vybraných ve veřejném konkurzu. Novinka má za sebou pražskou premiéru, která proběhla 18. září v centru Pražská křižovatka. V říjnu pak projekt zamíří do Studia Nové budovy SND v Bratislavě.

Projekt vznikal rok. Východiskem ke vzniku scénáře byla esej Moc bezmocných, v níž Václav Havel rok po vystoupení Charty 77 pojmenoval principy systému, jež nazývá posttotalitním, a především spoluodpovědnost každého občana za jeho udržení i snahu disidentů o návrat k životu v pravdě. Název vyplýval z postavení disidentů mimo oficiální mocenské struktury a z otázky, co lze v této pozici dokázat.

Na základě Havlovy eseje měli účastníci projektu přijít s vlastními tématy. Vazba na Havlův text je ale poměrně volná a většina témat, jež na scénu přinesli, by nepochybně vznikla i bez této inspirace. Navíc srovnání jejich „bezmoci“ pokulhává, protože neplyne z totalitní nesvobody, ale pouze z jejich věku, který jim (dočasně) neumožňuje přístup k volbám, ucházení se o veřejný úřad a další občanské svobody.

Mezi třinácti zformulovanými tématy rezonuje vztah k představitelům státu (zejména v kontextu dnešního Slovenska), účast ve volbách jako projev občanské odpovědnosti, genderová definice a její (ne)přijetí rodičovskou generací, ekologie, vztah k vlasti, anarchismus, přiznaná nejistota v politické situaci a řada dalších. Jsou prezentována formou osobních monologických výpovědí, autorských songů, skečů, tance, dialogů s nahranými texty či kladením otázek.

Aktéři jsou studenti gymnázií či jiných středních škol a s divadlem i herectvím mají většinou už zkušenost. Ve svém projevu jsou velmi autentičtí, zaujatí zvolenými tématy a snahou o jejich komunikaci. Inscenace je určená jak pro jejich vrstevníky, tak i běžné diváky. Po každém představení se koná diskuse, jež je jeho pokračováním se zapojením publika.

Prostor Pražské křižovatky nápaditě navrhl Marek Cpin. Centrálním prvkem je obrovitá role papíru, jejímž odvíjením se vytváří řada konkrétních situací, po její šikmé ploše kloužou krabice s dárky, promítají se na ni hesla i dokumentární záběry, její destrukcí spolu s použitím live kamery vzniká řada působivých výtvarných, pohybových i zvukových skrumáží.

V programu zmíněné obavy z nedostatečné divadelnosti politického divadla se ukázaly jako liché, přesněji řečeno se v inscenaci paradoxně zvrhly v pravý opak. Režisérka Adéla Laštovková Stodolová umí v aktérech probudit pohybovou kreativitu, na druhé straně ale má i tendenci k tvorbě efektní a často povrchní show.

V tomto případě je to třeba zbytečné pobíhání japonských gejš po scéně i poschodí nebo naddimenzované folklorní juchání. Při devadesátiminutovém rozměru to zbytečně ubírá prostor pro výpovědi. A to je škoda, protože právě autentičnost mladých aktérů a to, co si myslí o stavu této společnosti, je tím nejcennějším, co inscenace nabízí. Přináší totiž naději a poznání, že dnešní náctiletí nejsou zdaleka tak bezmocní, jak si možná sami připadají.