Článek
Ke kořenům Janáčkova díla míří i premiéra skladatelovy operní prvotiny Šárky, a to v první verzi z let 1887-88 s klavírním doprovodem. V pozdější instrumentální podobě zazní Šárka koncertně 11. listopadu, takže zájemci mají možnost porovnat obě verze.
Šárku s klavírem využil režisér Jiří Heřman k pokusu přiblížit operu co nejvíc divákům. Inscenaci zasadil do koncertního sálu Besedního domu, zrušil tradiční hranici mezi jevištěm a hledištěm a většinu dění umístil do středu sálu.
Každé ze tří dějství se odehrává v trochu jiné konfiguraci, ale základním prvkem zůstává těsné propojení pěvců s publikem, jež je doslova vtaženo postavami do hry. Na premiéře byli diváci ještě trochu nesmělí, ale lze předpokládat, že reprízy jejich ostych překonají a že si tento interaktivní přístup užijí.
Inscenace začíná už v předsálí. Mezi diváky přicházejícími na představení korzují sboristky, respektive Šárčiny děvy, držící cedule s nápisy o násilí páchaném na ženách, nerovném postavení žen na pracovním trhu a s dalšími emancipačními motivy.
Ženské postavy Janáčkovy opery bojují za rovnoprávnost žen. V červených šatech Eliška Gattringerová jako Šárka.
Zápas mezi ženami a muži o moc a rovnoprávnost se poté odehraje již v sále u dlouhého stolu během předehry a volně vplyne do příběhu o lásce i zradě Šárky a Ctirada. Kromě stolů a katafalku je v inscenaci zohledněna architektura sálu, včetně pódia, balkónu i varhan. Postavy jsou oblečeny v civilních černých či bílých tričkách s aktivizujícími nápisy či motivy zbraní, Trutovu kouzelnou zbroj symbolizuje modré tričko, jež obléká Ctirad.
Nic z toho nepůsobí násilně, jednoduchými prostředky se tu zpřehledňuje děj, který ze šroubovaného jazyka Zeyerova libreta lze od zpěváků pochytit jen stěží a promítané české a anglické titulky jsou viditelné jen z určitých míst sálu. Ještěže příběh dívčí války je většině diváků dobře známý. Inscenace ho účinně posouvá do aktuálních souvislostí.
Skotský tenorista Nicky Spence jako Ctirad v Šárce. V Brně se úspěšně zhostil již Matěje Broučka ve Výletech páně Broučkových, na světových pódiích zpívá Lacu, Borise a další tenorové role Janáčkových oper i sólový part v Zápisníku zmizelého.
Jediný problém Heřmanovy koncepce tkví ve střetu stylizovaného dění s realistickým vyhráváním vztahu Šárky a Ctirada, jež působí, zejména v těsné blízkosti diváků, poněkud nevěrohodně až směšně nadsazenými operními gesty i emocemi.
Jinak je ale tato Šárka živým hudebním divadlem, které kromě kontaktu s pěvci poskytuje divákům i kvalitní pěvecké výkony. Titulní roli skvěle zvládá Eliška Gattringerová, a to přesto, že Šárce Janáček předepsal opravdu náročný part s nebývalým hlasovým rozsahem. Reka Ctirada s příkladnou češtinou, hereckou i pěveckou jistotou ztvárňuje v Brně již dobře známý skotský tenorista Nicky Spence. Herecky i pěvecky přesvědčiví jsou i Daniel Kfelíř coby Přemysl a Ondřej Koplík jako Lumír.
Mimořádné ocenění zaslouží sbor Janáčkovy opery, který v této nesnadné koncepci odvádí prvotřídní pěvecký i scénický výkon. A velký obdiv patří britskému klavíristovi Juliu Drakeovi, který svou bravurní hrou zastane celý orchestr v brilantní technické i výrazové kvalitě. Dirigent Dominik Pernica je účinným pomocníkem v situacích vyžadujících koordinaci, jinak citlivě sleduje a hlídá celé představení.
Šárka v Besedním domě je dalším dokladem toho, že brněnský soubor hledá stále nové cesty, jak přiblížit operu širokému publiku. Je to pokus zdařilý a diváci se mohou těšit na objevný a netradiční zážitek.
| Leoš Janáček: Šárka |
| Režie a světlený design Jiří Heřman, klavír Julius Drake, dirigent Dominik Pernica, scéna a kostýmy Dragan Stojčevski. Premiéra 28. října v Besedním domě, Brno |
| Hodnocení: 85 % |
