Článek
Podílejí se na něm ale i oba soubory Václava Lukse, hráči jeho Collegia 1704 usedli v orchestru ND a zpěváci Collegia Vocale zde figurují jako sbor.
Kdo čekal poučenou interpretaci, bude zklamán, orchestr zní nevýrazně i přes barevné ozvláštnění historickými nástroji a ani u pěvců se snaha o barokní praxi neprojevuje. Nejblíž k ní má Markéta Cukrová, jež se této hudbě po léta věnuje a Dido zpívala již v Brně.
Inscenace zaujme výtvarně opulentními kostýmy.
Stále jí ztvárňuje rovným a čistým hlasem s niternými ztišeními a příkladnou anglickou výslovností. Lukáš Bařák ale v Aeneovi svůj krásný baryton nechává rozeznít stále naplno, Belindu zpívá lehkým lyrickým sopránem Jekatěrina Krovatěva, trio čarodějnic si pohrává s hlasem na hranici zpěvu a groteskní recitace. Výsledek je tak trochu od každého něco.
Inscenace režisérky Alice Nellis se rozpadá mezi psychologické drama Didony, odsuzující ji ale jen k permanentní truchlohře, a okázalou podívanou. Vizuálně čerpá od antiky přes mexické kostýmy v intermezzu Královna indiánů až po kvazibarokní všehochuť.
Běžné publikum tato opulentní show nejspíš dokáže zaujmout, Purcellova opera má ale na víc, jak předvedli už v roce 1998 J. A. Pitínský a Vojtěch Spurný svou inscenací v Plzni.
Potlesk na otevřené scéně odměnil na premiéře výkon baletky vznášející se nad jevištěm.
| Henry Purcell: Dido a Aeneas |
|---|
| Dirigent Michael Hofstetter, režie Alice Nellis, scéna Matěj Cibulka, kostýmy Kateřina Štefková |
| Premiéra 15. ledna 2026 ve Stavovském divadle, Praha |
| Hodnocení: 65 % |
