Článek
Od původního významu barda – keltského národního pěvce, který předával tradici ústním podáním, se v novodobém smyslu stává bardem ten, kdo svým uměním slouží společnosti na vrcholné úrovni, za což požívá jisté autority, úcty a vážnosti. V tomto smyslu to na Jiřího Štěpničku sedí i nesedí.
Žádnou zvláštní úctu mu tato společnost totiž nikdy nevyjadřovala, spíš naopak. Část veřejnosti mu při každé příležitosti (a dokonce i nyní v titulcích nekrologů!) s chutí stále dokola připomínala, že v 80. letech ztvárnil Klementa Gottwalda v prorežimním seriálu, ačkoli příkladů nechvalné účasti špičkových herců při podobných příležitostech bychom našli mnohem víc.
U něj to ale mělo pikantní pachuť spojenou s osudem jeho matky Jiřiny Štěpničkové, herečky odsouzené gottwaldovským režimem za pokus o opuštění republiky k patnácti letům vězení, z nichž si odseděla téměř deset let. Jak tato skutečnost poznamenala jeho dětství a vlastně celý jeho život, o tom se psalo a mluvilo méně.
Jiří Štěpnička je pro mě bardem z trochu jiného úhlu pohledu. Byl jedním z posledních, kdo vědomě zachytil, ctil a předával dál hodnoty takzvané staré herecké gardy Národního divadla. A to nejen skrze herectví, ale celým svým vztahem k divadlu, především k Národnímu divadlu, kam přišel v osmadvaceti letech a jemuž zůstal věrný téměř půl století.
Okouzlující introvert
Jako mladý herec od osobností předchozích generací dychtivě nasával jejich úctu, pokoru a lásku k divadlu, a to právě k tomu Národnímu. Ještě po letech řadu z nich dokázal skvěle a vtipně napodobovat (výborný byl v jeho podání zvláště Jiří Sovák!), aniž by se jim tím jakkoli vysmíval.
Miloval herecké historky a uměl je nádherně vyprávět. Cítil se dobře v oné divadelní pospolitosti plné vzájemného špičkování a popichování, drobných intrik, ale taky společného, často těžkého a klopotného, ale přesto krásného prodírání se k podstatě postavy a sdělení inscenace.