Článek
Je to groteskní a zároveň strašlivě smutná hra. Svět staletých tradic a morálních konstant v něm definitivně vyklízí místo dychtivě se deroucímu pragmatickému a nesentimentálnímu buranství, jež jediné má šanci uspět. Jak povědomé! Nicméně u Čechova ještě, jak říká praotec podnikatelů Lopachin, žádné sprosťáctví nesmí překročit meze slušnosti.
Je to groteskní a zároveň strašlivě smutná hra. Svět staletých tradic a morálních konstant v něm definitivně vyklízí místo dychtivě se deroucímu pragmatickému a nesentimentálnímu buranství, jež jediné má šanci uspět. Jak povědomé! Nicméně u Čechova ještě, jak říká praotec podnikatelů Lopachin, žádné sprosťáctví nesmí překročit meze slušnosti.
Tento skvostný čechovovský paradox se ale – spolu s další, pro pochopení zázemí postav významnou částí textu – ocitl ve škrtech inscenační úpravy režiséra Vladimíra Morávka a dramaturga Martina Velíška v Divadle na Vinohradech. O text tady totiž až tak nejde.
Před rozplétáním čechovovského přediva vztahů a paradoxů dal Morávek přednost barvitému scénickému balábile, v němž nejdůležitější roli hraje, jako u něho vždy, hojně využívaná hudba – triviální úryvek vracející se hlučně pětkrát desetkrát během jednoho dějství, zadumané romansy, velkooperní pucciniovský patos, zneklidňující zvuky. Ne že bychom zejména to poslední u Čechova nenašli, ale akcentem položeným jen na tuto inscenační stránku Morávek vyměnil prozkoumání cenného obsahu díla za ornamentální ambaláž.
Před rozplétáním čechovovského přediva vztahů a paradoxů dal Morávek přednost barvitému scénickému balábile, v němž nejdůležitější roli hraje, jako u něho vždy, hojně využívaná hudba – triviální úryvek vracející se hlučně pětkrát desetkrát během jednoho dějství, zadumané romansy, velkooperní pucciniovský patos, zneklidňující zvuky. Ne že bychom zejména to poslední u Čechova nenašli, ale akcentem položeným jen na tuto inscenační stránku Morávek vyměnil prozkoumání cenného obsahu díla za ornamentální ambaláž.
Vše se odehrává ve starodávném divadle se světly na rampě a – jako už v případě Morávkových Čechovů v hradeckém divadle – guvernantkou Charlottou v roli konferenciérky a průvodkyně diváků večerem. Višňový sad se změnil v podivuhodný šantán, v němž skutečné city a vášně nahrazuje křiklavá barvotisková parodie a hudba hraje a hraje.
Postavy připomínají spíše karikatury
O čem ale Morávkův Čechov vypovídá, těžko říci. Snad o permanentní vášni ruské toužící duše (o tom se dá koneckonců hrát vždycky), vůbec však o bolestném loučení s odcházejícím světem višňového sadu a nastupujících Lopachinech. Postavy jsou totiž zjednodušené na jednostrunnou karikaturu, trčí osamoceně a bez vztahů v prostoru, své repliky adresují přečasto publiku v sólových „áriích“ na rampě.
foto: Právo/Viktor Kronbauer
Neprocházejí téměř žádným vývojem a krizí: Raněvská Dagmar HavlovéVeškrnové je stále za všech okolností krásná v elegantních kostýmech, její tvář zdobí zasněně bolestný úsměv bytosti pohroužené do sebe.
Neprocházejí téměř žádným vývojem a krizí: Raněvská Dagmar HavlovéVeškrnové je stále za všech okolností krásná v elegantních kostýmech, její tvář zdobí zasněně bolestný úsměv bytosti pohroužené do sebe.
Neprocházejí téměř žádným vývojem a krizí: Raněvská Dagmar HavlovéVeškrnové je stále za všech okolností krásná v elegantních kostýmech, její tvář zdobí zasněně bolestný úsměv bytosti pohroužené do sebe.O ztrátu domova jí – zdá se – ani tak nejde, daleko více se tu hraje tušené drama lásky zanechané v Paříži, kterou ale Raněvská vzápětí zlevní aférkou s Trofimovem. Gajev Viktora Preisse je jen milý, politováníhodný popleta a řečník, Aňa (Andrea Elsnerová o něco přesvědčivější než alternující Ivana Uhlířová) se z ošklivého káčátka přerodí do ideologicky vznícené komisařky z Optimistické tragédie, Trofimov (Jiří Dvořák) naopak vymění ideologii za okouzlení Raněvskou a poté jako by ze scény úplně zmizel, smolař Jepichodov (Svatopluk Skopal) je zesměšněný pankáčsky načesaným kohoutkem, Duňaša (Lucie Juřičková) celou hru proškytá a Lopachinovi (Martin Stropnický) přirostly paže k tělu. V jeho případě je posun od Čechova nejcitelnější. Zmrzačený, pokřivený, jurodivý kašpárek mluvící pisklavým hláskem není rozhodně Raněvské a Gajevovi protihráčem velkého formátu a Lopachinovo tvrzení, že koupil višňový sad, zní spíše jako pokus o vtip. Jeho vztah k Varvaře je od počátku nulový a koneckonců není divu, když ji hraje hostující Pavla Tomicová v permanentní křečovité nadsázce.
Neprocházejí téměř žádným vývojem a krizí: Raněvská Dagmar HavlovéVeškrnové je stále za všech okolností krásná v elegantních kostýmech, její tvář zdobí zasněně bolestný úsměv bytosti pohroužené do sebe.O ztrátu domova jí – zdá se – ani tak nejde, daleko více se tu hraje tušené drama lásky zanechané v Paříži, kterou ale Raněvská vzápětí zlevní aférkou s Trofimovem. Gajev Viktora Preisse je jen milý, politováníhodný popleta a řečník, Aňa (Andrea Elsnerová o něco přesvědčivější než alternující Ivana Uhlířová) se z ošklivého káčátka přerodí do ideologicky vznícené komisařky z Optimistické tragédie, Trofimov (Jiří Dvořák) naopak vymění ideologii za okouzlení Raněvskou a poté jako by ze scény úplně zmizel, smolař Jepichodov (Svatopluk Skopal) je zesměšněný pankáčsky načesaným kohoutkem, Duňaša (Lucie Juřičková) celou hru proškytá a Lopachinovi (Martin Stropnický) přirostly paže k tělu. V jeho případě je posun od Čechova nejcitelnější. Zmrzačený, pokřivený, jurodivý kašpárek mluvící pisklavým hláskem není rozhodně Raněvské a Gajevovi protihráčem velkého formátu a Lopachinovo tvrzení, že koupil višňový sad, zní spíše jako pokus o vtip. Jeho vztah k Varvaře je od počátku nulový a koneckonců není divu, když ji hraje hostující Pavla Tomicová v permanentní křečovité nadsázce.
Neprocházejí téměř žádným vývojem a krizí: Raněvská Dagmar HavlovéVeškrnové je stále za všech okolností krásná v elegantních kostýmech, její tvář zdobí zasněně bolestný úsměv bytosti pohroužené do sebe.O ztrátu domova jí – zdá se – ani tak nejde, daleko více se tu hraje tušené drama lásky zanechané v Paříži, kterou ale Raněvská vzápětí zlevní aférkou s Trofimovem. Gajev Viktora Preisse je jen milý, politováníhodný popleta a řečník, Aňa (Andrea Elsnerová o něco přesvědčivější než alternující Ivana Uhlířová) se z ošklivého káčátka přerodí do ideologicky vznícené komisařky z Optimistické tragédie, Trofimov (Jiří Dvořák) naopak vymění ideologii za okouzlení Raněvskou a poté jako by ze scény úplně zmizel, smolař Jepichodov (Svatopluk Skopal) je zesměšněný pankáčsky načesaným kohoutkem, Duňaša (Lucie Juřičková) celou hru proškytá a Lopachinovi (Martin Stropnický) přirostly paže k tělu. V jeho případě je posun od Čechova nejcitelnější. Zmrzačený, pokřivený, jurodivý kašpárek mluvící pisklavým hláskem není rozhodně Raněvské a Gajevovi protihráčem velkého formátu a Lopachinovo tvrzení, že koupil višňový sad, zní spíše jako pokus o vtip. Jeho vztah k Varvaře je od počátku nulový a koneckonců není divu, když ji hraje hostující Pavla Tomicová v permanentní křečovité nadsázce.Charlottě (Jiřina Jirásková) vzal režisér tajemství postavy hned na počátku a náhradou jí nabídl pochybnou čest recitovat scénické poznámky. Skvělí herci, kteří měli šanci vytvořit skvělé čechovovské postavy, se potácejí v zjednodušených karikaturách. Škoda.
Neprocházejí téměř žádným vývojem a krizí: Raněvská Dagmar HavlovéVeškrnové je stále za všech okolností krásná v elegantních kostýmech, její tvář zdobí zasněně bolestný úsměv bytosti pohroužené do sebe.O ztrátu domova jí – zdá se – ani tak nejde, daleko více se tu hraje tušené drama lásky zanechané v Paříži, kterou ale Raněvská vzápětí zlevní aférkou s Trofimovem. Gajev Viktora Preisse je jen milý, politováníhodný popleta a řečník, Aňa (Andrea Elsnerová o něco přesvědčivější než alternující Ivana Uhlířová) se z ošklivého káčátka přerodí do ideologicky vznícené komisařky z Optimistické tragédie, Trofimov (Jiří Dvořák) naopak vymění ideologii za okouzlení Raněvskou a poté jako by ze scény úplně zmizel, smolař Jepichodov (Svatopluk Skopal) je zesměšněný pankáčsky načesaným kohoutkem, Duňaša (Lucie Juřičková) celou hru proškytá a Lopachinovi (Martin Stropnický) přirostly paže k tělu. V jeho případě je posun od Čechova nejcitelnější. Zmrzačený, pokřivený, jurodivý kašpárek mluvící pisklavým hláskem není rozhodně Raněvské a Gajevovi protihráčem velkého formátu a Lopachinovo tvrzení, že koupil višňový sad, zní spíše jako pokus o vtip. Jeho vztah k Varvaře je od počátku nulový a koneckonců není divu, když ji hraje hostující Pavla Tomicová v permanentní křečovité nadsázce.Charlottě (Jiřina Jirásková) vzal režisér tajemství postavy hned na počátku a náhradou jí nabídl pochybnou čest recitovat scénické poznámky. Skvělí herci, kteří měli šanci vytvořit skvělé čechovovské postavy, se potácejí v zjednodušených karikaturách. Škoda.
Přízračně nasvícená scéna s křehkými siluetami stromů je krásná, ale nijak zvlášť funkční, její mohutnost a absolutní prostupnost sebere v závěru (spolu s režisérem na scénu přivedenými postavami) téma opuštěnému a umírajícímu Firsovi (poctivě drobnokresebný Ilja Racek v alternaci s Radovanem Lukavským). Morávkův Višňový sad je velmi letmým, povrchně klipovým listováním v nádherné hře, do jejíž hloubky diváci vůbec nedostali šanci nahlédnout.
A. P. Čechov: Višňový sad
A. P. Čechov: Višňový sad
Překlad Leoš Suchařípa, režie Vladimír Morávek, dramaturgie Martin Velíšek, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Sylva Hanáková, hudba Michal Pavlíček. Premiéra 5. 2. 2008 v Divadle na Vinohradech