Marek Adamczyk: Antifolovi se otřese jeho známý svět. I já zažil vztah, kdy jsem ztrácel rozum

Myslím, že to bylo už na konci prvního ročníku na DAMU, kdy jsme si měli připravit Hamletův monolog k hercům. Já jsem se ho ale moc nezmocnil. Vůbec jsem nebyl schopný se to naučit. Obecně mi dá vstřebat do sebe text dost práce, a tenkrát jsem si zřejmě tolik práce nedal, takže to dopadlo dost katastrofálně a já u toho propotil i trenýrky.

Za trest jsem pak dostal monolog Romea k Julii pod balkonem, ale to už bylo o mnoho lepší. A taky to napodruhé bylo mé první setkání s překladem Josefa Topola a mého dědy, dramaturga a překladatele Karla Krause, který proslavila inscenace v Národním divadle v režii Otomara Krejčí v roce 1963 s Janem Třískou a Marií Tomášovou v hlavních rolích.

To právě ne, protože v době, kdy jsem tam byl, se výuka věnovala jiným britským autorům. Ale viděl jsem v Londýně řadu shakespearovských inscenací. Nezapomenutelný byl pro mě Hamlet v titulní roli s Michaelem Sheenem. Hrálo se to v Young Vic, kde – na rozdíl od Globu, kde je to víc turistická atrakce – jde víc o hru, o divadlo a o výklad. Byla to pro mě moc zajímavá zkušenost a rád na to vzpomínám.

Musím říct, že docela dobře. Jednak jsem od dob studií přece jen udělal v učení textů velký pokrok, a taky už vím, jak důležité je text dobře umět. A překlad Martina Hilského má svůj rytmus, který se liší od rytmu běžné češtiny a který je třeba dostat pod kůži, protože tady není čas a prostor lovit slova. Čím víc má herec text osvojený, tím víc ho nese a podrží, plyne jako proud vody, na které se dá surfovat.

Nikos do toho vnáší úplně nový rozměr a jeho účast na zkouškách je ohromně inspirující. Když ho tam nevidím, tak vždycky hned trochu posmutním. On je velmi citlivý a ví, jak hudba může divadlo podpořit. To není jen hudební podkres, ale další důležitá postava. Zatím jsem nic podobného na jevišti nezažil, ale je to pro mě velmi osvěžující.

S vedením Letních shakespearovských slavností jsem byl v jednání už dříve, ale zatím jsem neměl čas se zkoušení intenzivně věnovat, ten mám až teď. Mít možnost se v létě potulovat po Hradě a mít tu co na práci, mi přijde fajn a začínám si ten pocit pomalu užívat.

Tu mám už daleko dříve ze svého plzeňského angažmá, kde se každé prázdniny pořádalo takzvané Divadelní léto pod plzeňským nebem, a já jsem hrál skoro v každém ročníku, takže tam jsem nabral nejvíc zkušeností. A kromě Formana na Kampě hraju i na hradčanském Novém Světě na scéně Letního Ungeltu inscenaci Rande s feministou.

Pro mě je největší rozdíl v zacházení s přenosem zvuku. V divadle si sám prostor osaháte a víte, jak ho zvládnout, zatímco venku se dnes prakticky všude používají mikroporty nebo sběrové mikrofony, což vyžaduje přizpůsobení hereckého projevu technice.

Určitě, dokonce i víc, protože zejména během první poloviny představení, když ještě není úplná tma, tak diváky z jeviště i lépe vidíme než v klasickém divadle. Kontakt s publikem mi vždycky připadá přirozený a v případě letního hraní docela dobře zapadá i do představy o tom, co má taková produkce plnit. Horší je, když nastanou interakce s nediváky, i to se nám v Plzni na náměstí dost často stávalo. A v Letním Ungeltu nám před první řadou už běhal i pes, který sice z hlediště nebyl vidět, zato bylo slyšet ve sběrových mikrofonech jeho funění.

To mě právě baví a nutí mě to přemýšlet o tom, jaký je jeho úhel pohledu na to, co se kolem něj děje. Existuje termín gaslighting (Název je odvozen od americké filmové adaptace divadelní hry Patricka Hamiltona Plynové lampy z roku 1944 režiséra Georga Cukora s Charlesem Boyerem a Ingrid Bergmanovou – pozn. red.), což je forma manipulace člověka tím způsobem, že vám někdo neustále překrucuje skutečnost, až se vůbec nemůžete spolehnout na to, co vidíte a slyšíte.

A to vás vede k ohromnému znejistění, nevíte, jestli jste se zbláznila vy, nebo jestli vám všichni kolem lžou. Přesně to prožívá i Antifolus, kterému se totálně otřese jeho do té doby známý svět.

Doufám, že se nám podaří udělat výlet do situace člověka, který neví, čeho se zachytit. Antifolus se to chvílemi snaží vyřešit svou autoritou i fyzickou silou a vzápětí úplně rezignuje, protože začne pochybovat sám o sobě a o pravdivosti svého vnímání reality. A to je něco, co vás dokáže zlomit a co pro mě tvoří zajímavý aspekt téhle postavy.

Zažil a nebylo to příjemné. Šlo o vztah, v němž jsme po několika měsících měli každý úplně jinou verzi vzájemného soužití. Pro mě to bylo hrozně vyčerpávající, nevěděl jsem, jestli ztrácím rozum já, nebo mi někdo lže, a nakonec nebylo jiné cesty než z toho vztahu odejít. A hned potom se mi zas udělalo dobře.