Linda Havlíček Skarlandtová došla z uměleckých kruhů k paliativní péči

Od útlého dětství jsem si hrála na doktorku. Měla jsem sadu Malý doktor a i na karneval jsem šla za zdravotní sestřičku. V 10 letech jsem dostala psa, malého knírače, a toho jsem pořád „operovala“. Oblékala jsem mu dupačky, lepila mu náplasti, dávala mu obvazy a on to všechno vydržel.

O pár let později babičce operovali šedý zákal a ona po zákroku 14 dní bydlela u nás doma. A bylo potřeba osmkrát denně jí dávat injekce. Byla jsem úplně ve svém živlu, že jsem to mohla dělat. Později jsem zase jako teenager píchala všem kamarádům dírky do uší. Měla jsem to v sobě jako dítě neuvěřitelně silně a nepochybovala jsem, že to tak půjde dál.

Určitě víc než to, co přišlo potom. Sice mě vedli odmala k tomu, abych zpívala nebo hrála na klavír, ale jako dítě mě nenapadlo, že by to mohla být moje cesta. Ale pak se něco stalo, ani moc nevím co. Jako kdybych se jednou ráno probudila a řekla si: budu herečkou. Všechno to, co se týkalo medicíny, se upozadilo. Začala jsem chodit do dramatického kroužku a namísto na zdravotní školu jsem se přihlásila na hereckou konzervatoř.

Vůbec si to neuvědomuji. Vyrostla jsem v prostředí divadla, televize, tohle všechno pro mě bylo přirozené a běžné. Ale právě proto i nikterak zajímavé. Chodila jsem s mámou do televize jako jiné děti chodí s maminkami do kanceláře. A vůbec mě nenapadlo, že bych mohla mít později takové úmysly. Vůbec dodnes nevím, co se stalo, že se to změnilo.

Na talentové zkoušky na hereckou konzervatoř mě připravoval můj strejda Milan (Hein). Nicméně oni mě na tu konzervatoř nevzali! Dneska vím, že naštěstí. Ale tehdy se mi zhroutil svět jako domeček z karet. Ale zároveň už jsem úplně vytěsnila cokoli, co se nějak týkalo zdravotnictví. Takže jsem šla úplně novou cestou a přihlásila se na střední školu managementu.

To byl rok 1991, byla to jedna z prvních soukromých škol. Později expandovala, otevřela i vyšší odbornou školu a vysokou školu. A já jsem tam později vystudovala svoji první vysokou školu zaměřenou na PR.

To pozlátko, abych byla úplně upřímná. To, co mi předtím přišlo naprosto běžné a vůbec mě to neoslňovalo. Tak najednou v pubertě, asi jak se zbláznily hormony, jsem po tom zatoužila.

Odmala jsem si tak prozpěvovala, chodila zpívat do sboru, ale nemělo to žádný cíl. Potom jsem začala chodit na soukromé hodiny zpěvu k Lídě Nopové, nicméně jsem dokončila studium managementu. Jsem typ člověka, který od ničeho neodchází, dokud to úplně nedokončí.

Odmaturovala jsem a přihlásila se na pěveckou Konzervatoř Jaroslava Ježka a tam už jsem se dostala. Tu jsem samozřejmě také dostudovala, ale i když jsem zpívala s big bandem nebo v muzikálu, nevedlo to úplně k tomu, co by mě naplňovalo.

Asi až v 25 letech. Uvědomila jsem si věc, kterou naši o mně věděli celou dobu – že nejsem typ na to, abych prorazila. Typ, který se rád prodává, druží se s těmi správnými lidmi, aby z toho pro sebe něco získal. Umím to dělat pro něco jiného, pro dobrou věc, ale ne kvůli sobě. Naši to věděli, že mě ta branže semele. A já na to v těch 25 taky přišla.

Kolem podání přihlášky na konzervatoř byly doma velké diskuse. Ale ve věcech, které chci, jsem jak buldok. Věděli, že nemá smysl do toho zásadně zasahovat, že by to zbytečně rozbilo naše vztahy a já si to stejně nějak prosadím, takže to nakonec podepsali. Ale když jsem za nimi ve 25 přišla a dala jim za pravdu, tak si hodně odfrkli.