Jiřina Bohdalová: Téměř devadesát let na scéně

V rozhovoru pro Právo ke svým devadesátým narozeninám na natáčení dětské role zavzpomínala: „Byla jsem zamilovaná do Ladislava Boháče, který hrál sbormistra Klána, a my jeho zpívající děti. On se mi tehdy líbil jako mužský, takže je vidět, že jsem měla už jako malá holka, co se týče chlapů, dobrý vkus.“

Přestože se filmu věnovala už od dětství, ke studiu herectví na pražské DAMU ji přijali až na třetí pokus. Po maturitě na soukromém dívčím reálném gymnáziu Charity školních sester působila jako učitelka na základní škole v Ostravě, kde se seznámila se svým budoucím manželem Břetislavem Stašem.

„Měla jsem dva sny: být učitelkou nebo herečkou. A oba se mi splnily. Měla jsem děti moc ráda. V Ostravě jsem učila nejprve druhou třídu, pak na první pokusně zřízené devítiletce, kam mě přeřadili jako vzorovou učitelku. Takže jsem byla takový Komenský v sukních,“ ohlédla se za léty učitelování v rozhovoru pro Právo.

Už tehdy se ale projevily její herecké sklony, které později obdivuhodně zúročila v namlouvání televizních večerníčků: „Četla jsem třeba dětem knížku Kájovy nejmilejší pohádky, což byly oblíbené pohádky školáka Káji Maříka. Na začátku vyučování jsem jim přečetla polovinu a slíbila jsem jim, že když se budou dobře učit a budou hodné, tak jim na konci přečtu zbytek. Takže se mi to herectví a učitelství už tehdy propojilo, protože jsem už tenkrát při čtení pohádek měnila hlasy. A to jsem ještě zdaleka netušila, že na můj hlas bude jednou Zdeněk Smetana kreslit ty své pajduláky. Vlastně se mi později moc vyplatila poctivost, se kterou jsem tenkrát jako mladá učitelka četla pohádky.“

A měla pravdu. Na jejích večerníčcích vyrostlo několik generací dětí. Především na Křemílkovi a Vochomůrkovi z Pohádek z mechu a kapradí, ale i Rákosníčkovi, Pohádkách ovčí babičky, Malé čarodějnici, O skřítku Racochejlovi či Karafiátových Broučcích.

Poválečná léta, kdy vstupovala do dospělosti i herecké profese, pro ni nebyla vůbec snadná. Její otec byl v roce 1954 odsouzen na patnáct let vězení za napomáhání někdejšímu ministru Ladislavu Karlu Feierabendovi k emigraci. Ve valdické věznici strávil sedm let a teprve v roce 2016 obdržel in memoriam od ministerstva obrany osvědčení o účasti na protikomunistickém odboji.

Jiřina Bohdalová se tak musela ze dne na den postarat nejen sama o sebe, ale také o svou matku, kterou postihla srdeční slabost, o mladší sestru Jaroslavu, a především o dceru Simonu, jež později matku následovala v úspěšné herecké kariéře. Kvůli očekávanému narození dcery i rodinným potížím přerušila studium na DAMU.

Dokončila ho až v roce 1957 rolí v absolventském představení Vančurovy Josefiny, kterého se zúčastnil i Jan Werich. Ten jí nabídl angažmá v Divadle ABC, které s radostí přijala. S větší částí souboru přešla pak v roce 1962 do svazku Městských divadel pražských vedených Otou Ornestem.

Do historie této scény i paměti diváků se zapsala mimo jiné v roce 1963 rolí prosté ženy obviněné z vraždy v Ornestově režii Achardovy Idiotky. V roce 1977 ji natočila i pro televizní film.

Od roku 1967 se na dlouhých sedmatřicet let stalo její domovskou scénou pražské Divadlo na Vinohradech.

Do angažmá ji přivedl ředitel František Pavlíček, za jehož působení se zformoval vinohradský soubor hereckých hvězd. S nástupem tzv. normalizace byl však Pavlíček z funkce odvolán a také ona pocítila po roce 1968 profesní i osobní problémy. Stály za nimi jednak emigrace její sestry Jaroslavy i fakt, že v roce 1970 svědčila na svatbě spisovatele Pavla Kohouta a scenáristky Jeleny Mašínové.

Na vinohradské scéně přesto vytvořila řadu nezapomenutelných postav v komediálním i psychologickém repertoáru. Její první tamní rolí byla Líza Doolittlová v Shawově Pygmalionu, kterou ztvárnila po boku Miloše Kopeckého v roli Henryho Higginse.

Ze spolupráce s režisérem Jaroslavem Dudkem vzešly její postavy v Moliérově Lakomci, Daňkově a Fischerově Jednom jaru v Paříži, Bulgakovově Mistru a Markétce, Wilderově Dohazovačce a v neposlední řadě i Erži Orbánová v Örkényho Kočičí hře. Dramatik Jiří Hubač speciálně pro Jiřinu Bohdalovou napsal Kláru z Domu na nebesích a Generálku, obě inscenace se hrály na vinohradském jevišti po řadu let.

V roce 2005 přijala nabídku principála Divadla na Jezerce Jana Hrušínského, zde hrála až donedávna. Excelovala zde jako životem zkoušená paní Katty v inscenaci Lásky paní Katty, ve hře finsko-švédského autora Bengta Ahlforse Paní plukovníková, znovu se zde vrátila ke své energické Korsičance Josefině z Hubačovy Generálky. A v posledních letech vytvořila skvostnou hereckou dvojici s Milanem Kňažkem ve hře Gin Game.

Natočila přes dvě stě filmů, hrála ve spoustě televizních inscenací i seriálů. Režiséři i scenáristé využívali jak jejího komediálního talentu, tak i schopnosti proniknout hluboko pod povrch postavy. Natočila přes dvě stě filmů, ale moc se za nimi neohlížela. „Já jsem to nikdy nepočítala. Ale nebojte se, až tady nebudu, on to někdo spočítá. Mně počty nikdy nešly,“ odbyla dotaz na počet svých filmů při devadesátinách s úsměvem.

Diváci si ji vybaví především v komediálních rolích ve filmech Až přijde kocour, Král králů, Komedie s klikou, Bílá paní, Ženy v ofsajdu, Buldoci a třešně, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Pěnička a paraplíčko aj. Nezapomenutelnou ženskou trojici vytvořila spolu s Jiřinou Jiráskovou a Ivou Janžurovou v Podskalského Světácích, ráznou tramvajačku Marii si zahrála v Dámě na kolejích.

Ale její herecký talent ovládl i psychologicky náročné postavy. Především Annu v Kachyňově filmu Ucho, ale i tanečnici Tonku ve Fričově Hvězdě zvané Pelyněk, Vendulu v Mášově obraze normalizace Byli jsme to my? K hereckému partnerství s Jiřinou Jiráskovou se vrátila v Kachyňově filmu Fany. Za tuto roli, stejně jako za postavu Závisti v Zelenkově pohádce Nesmrtelná teta, získala v roce 1993 a 1995 ocenění Český lev.

Velkou příležitost jí poskytla Československá a poté Česká televize. Populární dvojici vytvořila s Vladimírem Dvořákem v pořadu Televarieté. Jejich moderátorské výstupy i hrané scénky bavily diváky několik desítek let a stále se na obrazovce objevují.

Jako herečka se zapsala do paměti diváků i v řadě rovněž stále reprízovaných televizních seriálů. Jako Lotty Butteaová sváděla v seriálu F. L. Věk titulního hrdinu, v Chalupářích o její přízeň soupeřili Jiří Sovák s Josefem Kemrem, svérázné postavy vytvořila v seriálech Četnické humoresky, Cirkus Humberto či Taková normální rodinka.

Přímo „na tělo“ jí napsal roli advokátky Kalendové ve výslužbě, která pomáhá svému vnukovi, začínajícímu kriminalistovi v detektivní sérii Ach ty vraždy!, Zdeněk Zelenka, který se stal po roce 2000 jejím dvorním televizním i filmovým autorem a režisérem a napsal pro ni řadu krásných rolí.

V roce 2011 získala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra a o dva roky později jí prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy. V roce 2016 na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary převzala sošku za Mimořádný umělecký přínos české kinematografii.

Herectví a přízeň diváků jsou odjakživa smyslem jejího života, napájejí ji energií k tomu, aby vystupovala i v letech, kdy se jiní věnují už jen odpočinku.

„Já jsem vždycky chtěla hrát. Odmalička jsem se producírovala, byla jsem dítě, které obtěžovalo návštěvy básničkami, maminka už z toho byla občas nešťastná. Ale neznamená to, že kdo se rád producíruje, z toho bude automaticky dobrý herec. Odhadnout talent je strašně těžké,“ vzpomínala v rozhovoru pro Právo na své herecké začátky. A ráda také připomínala, že kromě talentu je zapotřebí i notná dávka píle.

„Jsem opravdu pilná, ale hlavně mě to děsně baví. Ale s tou pílí máte pravdu. Jak říká moje sestra: Já se na tebe jen dívám a už jsem unavená. Ale hlavně to všechno pořád dělám s radostí. Do ničeho se nenutím. A to i v letech, kdy už bych si mohla dát pokoj. Jenže já vím, že je to můj motor. A dokud je dobře promazaný a nedrhne, tak toho musím využít. To by člověk měl.“

A Jiřině Bohdalové – k její spokojenosti a radosti diváků – dobře předoucí motor vydržel do obdivuhodně vysokého věku.

Při bilancování, u příležitosti devadesátin, vyslovila i své životní krédo: „Celý náš život se odehrává mezi smíchem a slzami. Jen se tomu člověk nesmí poddávat. Všechno se dá překonat. Nesmíte si ty bolístky škrábat a foukat si na ně. Musíte si uvědomit, co je v životě důležité.“