Jaroslav Dušek začíná hrát v Semaforu: Je to pro mě velkou ctí a radostí

Není to z mé vůle. Na Lávce se změnil provozovatel, kolem výběrového řízení se ukázaly různé problémy, do kterých ale já nevidím. V každém případě zakladatel a dosavadní ředitel Lávky Boris Gaydečka a s ním i parta, se kterou třicet let tento legendární pražský klub provozoval, končí a budova se vrací zpět do majetku Magistrátu hlavního města Prahy.

Navíc má jít do rekonstrukce. Co tam bude po ní, uvidíme. Těch více než dvacet let na Lávce za Borise Gaydečky bylo krásných, hrál jsem tam poprvé Cavemana, poté po léta Čtyři dohody, Svět Toltéků, Pátou dohodu a jiné tituly v krásné shodě. Boris mi nikdy nemluvil do repertoáru, měl jsem naprostou svobodu. Nicméně někdy v květnu letošního roku jsem se dozvěděl, že na Lávce končíme, takže jsem musel hledat jiný prostor.

Díky laskavosti Jiřího Suchého a mému dlouholetému vztahu k Semaforu. Ale nabídka na účinkování souvisí i s proměnou Semaforu, respektive s návratem do podoby, v jaké začínal a kdy repertoár tvořilo sedm malých forem (hudební komedie, film, poezie, jazz, výtvarné umění, loutky a tanec – pozn. red.), podle nichž divadlo dostalo název.

V rámci této koncepce Jiří Suchý zve na semaforská prkna i hosty, které si ale vybírá tak, aby ladili s poetikou jeho divadla. A je mi velkou ctí a radostí, že se rozhodl i pro mě.

Celé se to ale odehrálo neuvěřitelně, jak z nějakého filmu. Byl jsem právě na návštěvě u svého otce, který byl padesát let v Semaforu osvětlovačem, takže já jsem tam jako dítě prakticky vyrůstal. Během hovoru přišel táta s nápadem, že bych mohl pokračovat v Semaforu, což mi přišlo nepravděpodobné. A právě v tom okamžiku zavolala semaforská produkční Lenka Řiháčková, která tátu zvala na nějakou premiéru a zároveň mi jménem pana Suchého nabídla možnost hrát v Semaforu.

Známe se od mých dětských let. Když jsem na gymplu začal dělat autorské divadlo, zval jsem ho na své premiéry, a on tam opravdu chodil, smál se a bavil se velmi spontánně, jako obyčejný divák. A po představení byl ochoten si se mnou sednout, pustit si jeho záznam a říct mi k tomu cenné postřehy.

Ale nikdy, ani mnohem později, mě nenapadlo, že bych v Semaforu mohl hrát. Jen jednou jsme si tam s Martinem Zbrožkem zahráli jakousi improvizační produkci, ale to byla z naší strany spíš recese a opovážlivost, která semaforské publikum víc popudila, než nadchla.

Prakticky to, co na Lávce. V září to budou Čtyři dohody, Pátá dohoda a improvizační představení Divadla Vizita První pokus. V říjnu uvedeme s Ondřejem Smeykalem, hráčem na didgeridoo, improvizační představení Mluvka a Trouba, kde já jsem ten, co mluví, a on ten, co troubí. A potom i Platónovu Sokratovu obhajobu, kterou jsem původně natočil jako audioknihu. A možná i Vnitřní klíče, které hrajeme s Patrikem Kee o skrytém potenciálu člověka.

Moc se na to těším, protože v Semaforu je bezvadná parta, od techniků až po principály Jiřího Suchého a Jiřího Svobodu, která vytváří velmi příjemnou atmosféru. Když si vezmu, kdo všechno v Semaforu hrál, i všechny jeho současné hvězdy v čele s Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou, tak jak by nám tam nebylo dobře? Abych parafrázoval text písničky Kamarádi Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, „v takový krásný společnosti“.

Doufám, že tam zapadneme a že nás vezme i semaforské publikum. A budu moc rád, když za námi přijdou i diváci, kteří chodili na Lávku.

Prakticky žádnou, jen jednou jsem tam byl jako host ve Všechnopárty, ale zdejší jeviště mě přitahuje tím, jak je komorní, prakticky ze všech míst je perfektně vidět, a naopak z jeviště lze s diváky udržovat přímý kontakt. Takže bych tam rád zkusil přenést i některé z našich besed pořádaných v rámci cyklu Duše K, třeba s Milanem Calábkem, který umí objevovat úžasně zajímavé věci a souvislosti v Shakespearových hrách. Všechno závisí na tom, jak nás diváci přijmou a jaký bude o naše představení zájem.

Rádi bychom, právě proto, že sál umožňuje ideální kontakt s diváky. Mimochodem i zrod mého improvizačního divadla souvisí tak trochu se vzpomínkami na zkoušky v Semaforu, kam jsem chodil a kde vládla úžasná svoboda. Každý, včetně kulisáků, mohl přinášet své nápady. A mě na divadle nejvíc baví právě onen moment vznikání, nikoli reprízování fixovaného textu. Improvizace je vzrušující věc.

Diváci nám často nevěří, že to opravdu není předem domluvené, dokonce jednou za námi přišel i herec Jan Skopeček, kterého se nám ani po hodině nepodařilo přesvědčit, že to není připravené. Prostě si neuměl představit, že jsme za ta léta, co spolu hrajeme, na sebe napojení natolik, že vše opravdu vzniká před očima diváků. Ale musí tam být to propojení. Je to jako ve fotbale, když hráč přihraje patičkou za sebe, protože ví, že tam je někdo, kdo se toho ujme a rozvine to.

To by bylo málo. Princip improvizace spočívá v tom, že všichni žijeme jeden současný proces, ne abychom reagovali na to, co řekne ten druhý, to už je pozdě. Při našem způsobu improvizace musí být partneři zapojení paralelně a předjímat to, co se právě rodí. A to vyžaduje společný instinkt.

Je to jako když sledujete obrovské hejno ryb, které v jeden okamžik bleskově odbočí jinam, a přitom se nesrazí. A taky jde o to, abychom se navzájem dokázali překvapovat, protože překvapení je jednou z podstatných součástí divadla.

Já vlastně takhle hraju i Dohody, kde je sice text daný, ale nedržím se ho striktně, každé představení je trochu jiné, a to vytváří právě dobrodružství, které mě baví. Ivan Vyskočil to kdysi výstižně popsal tak, že improvizující herec neustále střídá pozici autora, režiséra, herce a diváka, přičemž vždycky v určité chvíli jedna z těch rolí převládá. Ale to bychom se dostali daleko, protože o improvizaci lze mluvit dlouhé hodiny a stejně se všeho nedobereme.

Ve Velkém mlýně v sousedství Libeňského zámku, kde je sál pro sto až sto deset lidí, takže tam hrajeme komornější věci, hlavně besedy Duše K. Ale v podkroví tam právě vzniká nové divadélko.

Je to hned u Rokytky a člověk tam má pocit, že ač neopustil Prahu, je rázem uprostřed přírody. A taky hrajeme v Huti František na Sázavě, kam se teď s manželkou dokonce stěhujeme. To je bývalá sklárna, nádherný prostor, kde se dá hrát téměř všechno. Doporučuju udělat si tam výlet, Sázava za to stojí. A kromě toho hrajeme i na zájezdech po republice.