Jakub Albrecht: Miluju divadelní prázdniny, shakespearovské slavnosti ale nešlo odmítnout

Okrajově jsem to tušil. Některé věci, co biohacking obsahuje (jednoduše jde o změny životního stylu, které nám pomohou vylepšit či upravit vlastní potenciál - pozn. red.), jsem asi trochu dělal. Nebyly mi cizí ani příběhy lidí, kteří se vystavují slunečnímu světlu, aby si upravili cirkadiánní rytmus. Celkově mě ale na zkoušení bavilo právě to, že jsem mohl do tohoto fenoménu hlouběji proniknout.

Úplně bych neřekl, že propadl. Ale s kolegyní Bárou Kubátovou jsme si řekli, že při zkouškách této podle mě velmi autorské inscenace by bylo fajn se do toho nějak víc ponořit.

Bára proto do divadla začala běhat, aby si zlepšila fyzičku, já radši chodím, proto jsem začal do práce chodit pěšky. Navíc jsem si rozjel metabolickou kúru, která za pár týdnů skončí. Zašel jsem si na rozbor krve, na základě kterého mi ji nasadili, a jsem zvědavý na výsledky.

Něco na tom ale každopádně musí být. Je samozřejmě nesmysl, když biohackingu člověk bezhlavě propadne, ale suplementy asi člověku nějakým způsobem pomáhají, ne přímo omlazením, ale spíš regenerací metabolismu.

To jméno jsme asi slyšeli všichni. O otužování, které propaguje, jsem samozřejmě věděl už předtím. Jeho cvičení jsem praktikoval i před zkouškami, během nich jsem to pak zintenzivnil, například jsem si častěji dával ledovou sprchu. A třeba v zimě jsme si při zkouškách v Liberci s partou kamarádů několikrát zašli přímo plavat do ledové vody. Postupně jsem zvládl udělat i pár temp a myslím, že otužování a dechové cvičení, nechci přímo říkat metoda Wima Hofa, jsou pro tělo prospěšné.

Při psaní anotace k představení jsme s tím trochu bojovali. Vznikla totiž dříve, než se hra kompletně zformovala, protože musela začít její propagace. Ke konci zkoušek jsme si už nebyli jistí, jestli je to úplně komedie.

Divácké reakce při prvních reprízách ale ukázaly, že se diváci baví a dost jim to jako komedie přijde. Je to možná kvůli tomu, že ve hře hraji já a Bára a jsou u nás zvyklí na komedie.

Celkově se mi ale hra zdá jako mix žánrů - thriller, parodie… Já osobně hru nemusím mít v nějaké žánrové škatulce, ale chápu, že právě divadelní PR nebo recenzenti ano. Právě díky divákům poznávám, co je to za žánr, to ale neznamená, že roli budu v dalších reprízách hrát jinak. Řekl bych také, že závisí na věku lidí, kteří představení vidí. Jinak ho berou třicátníci, jinak sedmdesátníci.

Mně osobně pak inscenace pomohla více pochopit stárnutí, a to i v mé rodině. Svým způsobem to pro mě byla i terapie.

Původně jsme zkoušeli to, co nám jde, tedy „hrát Dianišku“, což znamená rychlejší střihy a dialogy či občas dialogy zvolnit. Proto jsme se více snažili přiblížit Mikuláškově poetice, jeho je jedinečná, náročná pro herce, a musím říct, že v něčem podobném jsem si vlastně toužil zahrát. Jeho tvorba je totiž výrazná v tom, že tvoří divadelní obrazy, což se nám myslím povedlo.

Nemyslím si, že jde o to číslo. Alespoň mně jde spíše o tu kvalitu života, abych vydržel co nejdéle zdravý a posledních patnáct let nežil v bolestech. Co se týče mě, je mi jedno, jestli zemřu v šedesáti nebo osmdesáti, když bude život stát za to. Proto například v poslední době žiju zdravěji, chovám se líp ke svému tělu a snažím se na tom pracovat.

Před pár týdny jsme právě v Šalďáku derniérovali hru Tajemný pan Zet, takže mi tam zbývá už jen Marie Antoinetta, kde hraju Josefa II. Šaldovo divadlo nicméně během sezony dělá spoustu premiér, představení tam tak logicky vydrží kratší dobu, je tedy otázka, jak dlouho tenhle kus ještě vydrží. Je totiž velmi náročné ho hrát jednou za tři měsíce, speciálně pro hlavní představitelku Karolínu Baranovou.

Co se týče kompaktnosti představení, tak je to hra 294 statečných od Tomáše Dianišky. Ta se mi líbí tématem atentátu na Heydricha, zasazením do mé rodné Libně i Tomášovým zpracováním. Je to občas komedie, občas doják, zároveň ale i exkurz do naší novodobé historie a pocta tuzemským hrdinům.

Nicméně rád hraju všechny své role. Dělám práci, která mě baví a dělám ji rád.

Určitě. Asi bych ani nechtěl, aby pro mě divadlo bylo vším, celým mým světem. Důležitější jsou pro mě osobní vztahy a rodina, rozhodně nechci dělat divadlo za každou cenu. Člověk může vyhořet, případně tu práci dělat ze zvyku a to opravdu nechci.

Když jsem měl operaci zad a na nějaký čas z toho kolotoče vypadl, tak jsem si uvědomil, že kdyby pro mě divadlo bylo všechno, zhroutí se mi svět. Ale jsou důležitější věci.

Asi to nebylo jen kvůli tomu. Podle fyzioterapeutů jsem ale měl i během zkoušení posilovat svaly kompenzačním cvičením.

Je to tak. Navíc hraní Frantíka je pro mě každou reprízou snazší a snazší, delší odstup tomu možná paradoxně přispívá.

Ano, Františka Bakuleho. Loni totiž zemřel kolega a kamarád Martin Hruška, který roli miloval, proto se narychlo řešilo, co s tím. V roli se sice alternují Igor Orozovič (spoluautor hry a původní představitel - pozn. red.) a Denny Ratajský, ani jeden ale není přímo zaměstnancem divadla, jako byl právě Martin.

Proto jsem na Bakuleho kývl, moc se mi to ale dál hrát nechce. Jsem spjatý s Frantíkem a budu se radši občas vracet do této role.

(rozhovor narušil okolo procházející Igor Orozovič a Jakub s vážnou tváří dodává, že Bakuleho nesmí hrát hlavně proto, aby svět nezjistil, že je daleko lepší herec než Igor - pozn. red.)

Na 21. května se každopádně moc těším. Bakuleho bude hrát právě Igor a snad se vrátí i původní parta, tedy Tomáš Dianiška, Tereza Dočkalová a Nataša Bednářová. Představení každopádně drží pohromadě a musím pochválit i ostatní herce z alternací.

Hrozně dlouho jsme se neviděli, když mi zavolal, přišlo mi to jako návrat ke kořenům. Strašně se na spolupráci s ním těším, navíc se sejdu s dalšími kamarády Ondřejem Bauerem, Jiřím Knihou, Jiřím Panznerem a dalšími. A také s dramaturgem Janem Tošovským a scénografem Nikolou Tempírem.

Představení na nás každopádně nestojí a tak to pro nás může být nejen práce a velká zábava. Jen teda noční zkoušky, které nás čekají v červnu, asi nebudou to pravé ořechové. Bude to stát spoustu kafe a energetických nápojů. Ale na představení se moc těším a myslím, že pro mě bude radost jej hrát.

Mám tam více rolí, jmenují se Třetí senátor a Druhý pán.

Třeba Sen noci svatojánské už třikrát! Ale zrovna u této hry si myslím, že by se měla hrát někde v lese nebo přírodním divadle. Dále hraji na Palmovce Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy, což by mě nikdy nenapadlo, ale je to skvělá pánská jízda.

Shakespearovky jsem si ale vysnil a splnilo se mi to. Těším se, že budu hrát na Pražském hradě, který má svou osobitou atmosféru. Když jsem tam kdysi viděl hrát Třísku, úplně mě to uchvátilo. Znovu se mi potvrdilo, že když člověk něco chce, tak se mu to může splnit.

Říkal jsem si, že sice mám rád divadelní prázdniny, ale slavnostem bych je obětoval. A je to tu! Takže pojedeme na kratší dovolenou a já si střihnu těch 36 představení.

Nedávno jsem dotočil asi svůj prozatím největší seriál, Buldoka z Poděbrad, pro televizi Nova v režii Jakuba Šmída, v němž si hlavní roli zahrála Sabina Remundová. Musím říct, že jsem si osahal větší kvantum práce.

Ale myslím si, že v práci před kamerou se mám stále co učit. Je to z mé strany zatím hodně intuitivní, v divadle jsem si jistější. Když se na něco pak podívám a je to dobré, přisuzuji to spíše střihu nebo dobré kameře.

Po kariéře ve filmu a televizi nejdu nijak cílevědomě, ale když se něco naskytne, přistupuji k tomu zodpovědně a často se i ptám zkušenějších kolegů na nějaké fígle.

Jasně, tím, že na place trávím víc času. Začátek natáčení Buldoka mě trochu stresoval, ale postupně jsem se cítil lépe a třeba jsem se pustil i do menších improvizací před kamerou. Praxí se to tedy zlepšuje.

Buldokovi každopádně přeju hodně štěstí, natáčení bylo příjemné a máme tam dobrou partu kriminalistů. Tak snad ta pohodová atmosféra z natáčení poleze i z obrazovek.

Pořád to trvá a to jak v profesním, tak v osobním životě. Asi jsem se narodil pod šťastnou hvězdou. Nerad bych to zakřikl, ale zároveň se za to nestydím.